Deska dospělého chlapa Michala Prokopa
Dokončení recenze
Přesto album působí trochu rozpačitě, ve stylu "každá sudá dobrá". Úvodní 64 v narážce na Beatles When I´m 64 je nepříliš japná hříčka se Šrutovým nepodařeným pokusem vzít vzpomínky ironicky a s rýmy "live/drive".
Následující titulní píseň už ukazuje přítomné v plné síle a melancholii, která teče jako ponorná řeka pod nejlepšími čísly alba, kde láska je cestou, která nikam nevede, mění se v Grónsko, lidé se ve vztazích míjejí, jsou k sobě vlažní, opouštějí se a jde o marné tužby.
Stejně úderné je Loučení s výtečnou Andrštovou lkající kytarou nad tím, že "smutek se živí nadějí". Popěvek, kde zákeřně veselé aranžmá s Hrubého poletujícími houslemi slouží jako zástěrka milostného zoufalství, a nejlepší Šrutův text alba ke Skoumalovým Zlodějům času, kteří končí náhlým a ovšemže virtuózním vivaldiovským Hrubého sólem.
Za nepochopitelné omyly naopak považuji Leteckýho inženýra se Šrutovým nevtipným machrovským textem s výrazy "jsem milostnej utopír" jako pro Leoše Mareše, banální Hotel u přístavu se zbytečným hlasem Markéty Foukalové v duetu, ba i šestiminutovou Láska je protijed, kde se refrén nesmyslně opakuje do posluchačova zemdlení, přičemž při polovičním zkrácení by šlo o jeden z vrcholů.
Také mě dvakrát nepobavilo Šrutovo "pomrkávání", když vsunul do slok "prokopovské" odkazy na "krásný ztráty", "Yesterday" nebo "nic v dobrým a nic ve zlým".
Ještěže i ty někdy problematické veršíky suverénně překonává zpěvák Prokop. Drží se při zdi, uchovává si nadhled, jistotu a nonšalanci výrazu a naplno soulově to rozbalí, jen když není vyhnutí - to v úvodní písni, v 64 nebo ve Virtuální realitě.
V roli producenta se obklopil hráčskou první ligou včetně kytaristy Luboše Andršta, houslisty Jana Hrubého, klávesisty Skoumala či bubeníka Michala Hejny; dechový či dixielandový doprovod působí spíš jako připomínka osvěžení, když s ním na nahrávkách přišel poprvé - dávno již tomu - Van Morrison.
Coby překvapení v Ukolébavce pro smutnou mladou paní pak posloužil znamenitý gymnaziální pěvecký sbor Svatý pluk z Uherského Hradiště, známý zvláště návštěvníkům Letní filmové školy koncerty v parku u kina.
Poprvé naposledy je pokus o dospělou desku, která přes rozpačitá místa ční nad většinou domácí jepičí produkce. Zralý muž Michal Prokop na ní důstojně promluvil a je radno mu naslouchat. Přál bych mu i nám, aby to rozhodně nebylo naposledy.
Michal Prokop: Poprvé naposledy. CD, 51 minut. Vydala firma Sony BMG.
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
