Možná by mi Kamila uvízla v mysli déle, ale když člověku zemře otec, životní nálada se promění a nepodstatné emoce zmizí rychleji než kapka vody na rozpálené plotýnce. Nechtěl jsem navíc vyvolávat falešné dočasné emoce lítosti. Smrt je niterná věc a nejde ji sdílet s každým.

Neznám lidi, kteří by v nic nevěřili

V jedné písni britských pankáčů The Clash se křičí: "Nemá-li smrt smysl, pak neměl smysl ani život." Neznám moc lidí, kteří by si nalili tak trpké víno a v nic nevěřili. Většinu života všichni hledáme jeho smysl a současně se pokoušíme, jako lidstvo odnepaměti, najít vysvětlení pro smrt v řádu vesmíru. Můj otec odešel jak žil. Rychle, tajemně a bojovně jako samuraj. Nikomu o své nemoci neřekl. Do posledního dechu žil samotářsky. Obklopen přáteli, ženami a nikým. Dovnitř jeho duše se nedíval ani on, natož aby tam nechával nahlédnout cizím. Když jsem se o jeho smrti dozvěděl, zatáhla se kolem mých myšlenek vysoká nepropustná opona, která nepouštěla k mému smutku žádné světlo, slova ani útěchu.

Když někoho znáte málo, těžko popisujete cizím lidem svůj žal. Bolest, kterou přitom zažijete je stejně silná jako u otců a synů se silnými pouty. Když muž zůstane v rodině tím posledním, nejstarším chlapem, jakoby se zvedly živly dávnověku, uvědomíte si, že teď máte mnohem víc odpovědnosti vůči rodině, vaše postavení se ve vteřině změní.

Vzal jsem si volno

A ležel doma čtyři dny zavalený knihami a vzpomínkami na chvíle, kdy mi otec pomáhal utvářet koleje, po nichž jsem pak životem uháněl. Měli jsme společnou křehkost a zranitelnost ve vztahu k ženám, bouřliváctví a bodrost, kterou doprovázela náruživost a schopnost magnetizovat určité typy druhého pohlaví. Uvědomil jsem si, že mi v žilách koluje kus jeho krve, což je starosvětské označení kusu genetického kódu, který se přenáší a mísí v jedné rodinné linii a ať se snažíte sebevíc, nejde vypadnout z radosti a prokletí, co vám přináší.

Sedl jsem si ke klavíru a hrál svoje oblíbené nezapomenuté skladby, když mi na počítači ve Facebooku klikla zpráva od Venduly, holky, které jsem byl milencem kdysi asi půl roku. Patřila k těm ženám, co empatii nahrazovaly křikem při orgasmu a vášnivostí, a veškeré silné emoce zažívala sexuálně. Měla pro mě jen dvě chybičky: manžela se dvěma dětmi a umělá prsa (ty jsem nesnášel o chlup víc). Ozvala se jak démon z jícnu propasti ve chvíli, kdy jsem nechtěl s nikým mluvit, ale její obličej na fotce mě zahřál. Napadlo mě: Co kdybych ji pozval na víno a právě s ní pokecal o tátovi? Večer před pohřbem by společnost bodla.

Vendula přijela

Byla nastrojená jako na sexuální orgie. Netušila zla o události ani mé náladě, ale když mi strčila jazyk do úst a sladce mě líbala, z jejího vzrušení se pozvolna vytrácela energie, až se na mě zadívala a s úlekem špitla: "Co se děje, už tě nevzrušuju, lásko?" "Umřel mi táta," pronesl jsem klidně jako Charles Bronson. "Nemám o tom s kým mluvit a ani nechci. Zítra mám pohřeb a tak jsem myslel, že mi pomůžeš strávit dnešní večer. Neber to osobně."

Většina žen začne člověka utěšovat

Ale na Vendule byly znát rozpaky. Vyjadřovala soustrast, ale necítila se v dané situaci dobře a radši by se vypařila. "Chci o něm někomu vyprávět, nestojím o lítost. Navíc všechno co na mě máš ráda, jsou většinou věci, která mám po něm nebo mě je naučil, takže tady pořád je, svět zcela neopustil a ty ho znáš, aniž to vlastně tušíš," rozesmála mě ta pravdivá představa. Vyprávěl jsem Vendule o otci tři hodiny. Vypili jsme dvě lahve desetiletého Chateau Margaux, vykouřili krabičku cigaret a nakonec jsem se našel, jak sedím na gauči a Vendula se na mě rytmicky napichuje. Miloval jsem ji se směsicí zvířecí vášně a tajemného smutku. Po jejím orgasmu jsem se rozesmál, po mém mi začaly téct slzy. Vendula je slízávala, líbala mě po celém obličeji a přitom se rozbrečela ještě silněji. Měl jsem pocit, že na mě sedí celou noc. Čas se v mé hlavě zastavil. Probudil jsem se sice v posteli, ale netušil jsem, jak jsem se do ní dostal. "Udělám ti kafe," políbila mě. Miluju, když žena ráno běhá po bytě v županu. Vendula měla nádherné černé husté vlasy až nad zadek a v bílém vypadala jako Pallas Athéna. Pil jsem kávu a hladil ji na prsou.

Pak jsme se znovu milovali

Nedokázal jsem se na to soustředit, ale byl jsem vzrušenější než večer. Uvědomil jsem si, že pro mě měla domů přijet bývalá. Kristepane, snad nepřijede dřív a nenajde mě tady s Vendulou se zářícíma očima po ranním sexu!? "Co myslíš, že by řekl můj táta, kdyby nás viděl milovat se před jeho pohřbem? Vyprávěl jsem ti o něm celý večer. Co myslíš?" dotíral jsem na Vendulu svíjející se pod mými přírazy. "Byl by rád, že si užíváš život a vzpomínáš přitom na něj," sykla udýchaně. Měla pravdu. Táta by se zachoval stejně, kdyby mohl. "Víš, tohle nebyl jen dobrý sex, bylo to milování na tátovu památku," nadhodil jsem, když jsem ji spěšně vyhazoval z bytu, aby nepotkala mou exmanželku. "Takový sex už nezažijeme. Jsem z toho úplně v prdeli," políbila mě a slzela. Táta by nechtěl její slzy a soustrast, kdyby ji viděl, toužil by jí celý den ojíždět na všechny myslitelné způsoby. "Musíš ženy milovat vášnivě a divoce, abys oslavil jejich krásu. Nebudeš nikdy šťastný, pokud to ženě dobře neuděláš," říkával mi. Ani nemusel. Byl jsem jeho krev.

Autor o sobě:

Jmenuji se Marek. Vzděláním, pokud se to dá říct, umělec, povoláním padouch z reklamy, mediální branže a byznysmen. Všechny ženy mě opouštějí nebo já je, ale každé ráno vstávám s nadějí, že nepůjdu spát sám. Z jednoho manželství mám ale důkaz své snahy po spořádaném životě: dítě v pubertě. Je mi čtyřicet, což je věk, kdy o životě něco víte a můžete o něm psát, a zároveň vás má pořád čím šokovat.