Jen hlupák by mohl tvrdit, že ženy vědí o chlup víc, co v životě chtějí, než chlapi. A muži vědí kulový. Polovinu věcí, co takzvaně chtějí, jim někdo od dětství pečlivě tlačil do hlavy, že k tomu život spěje a to by měli tedy chtít.

Pak někteří z nich pocítí, že se jim líbí víc mužský než ženský zadek a průšvih je tady. Paradoxně jsou přes prvotní peripetie svým způsobem šťastnější, protože se natvrdo musí zařídit po svém a můžou trvale hodit za hlavu maloměšťácké představy o štěstí.

Průměrný heterosexuál má plány a v nich figurují tři pilíře: sex, práce a rodina. Milé dámy, ano, přesně v tomto pořadí a nic na tom nezmění ani tisíc sezení u psychoanalytiků a šamanů. Jistěže jsou i dobří lháři nebo jedinci na způsob Stepfordských "panáčků", ale to ni neznamená. Když si muž představí vášeň, vidí stovky a tisíce žen. Když práci, vidí se jako šéf a vůdce a když rodinu, začnou se mu třást kolena. Ani ne tak z toho, zda ji uživí nebo budou mít kde bydlet, jako z představy, co si pak s životem počne? Není už ve skutečnosti mrtvý, jen ještě záhadně dýchá? Pocit odpovědnosti a touha rozmnožit geny nakonec mužskou duší i tělem pustí životadárnou drogu a chlapská kolena se opět zpevní ve sladkém rauši. Marek tuhle drogu nikdy nebral, to přísahám. A ani mě nenapadlo, že si nějakou prsatici pojistím pro pravidelný sex svatbou.

Přemýšlel jsem nad podivným mailem od Petry tak usilovně až jsem ji za celý den neodpověděl. "Tak za ní zajdi do toho podniku, ne," nadhodila firemní asistentka Anička, žena s nejkrásnějším velkým zadkem, jaký Praha zrodila, možná za celé dějiny. Patrik byl z jejích tvarů tak šílený, že chtěl přemýšlet o monogamii. Její odpor vůči němu ale zcela znemožnil, aby ona byla tím andělem, který jej spasí. "Dělá se mi zle už z představy, že si mě představuje při onanování," tvrdila.

"Hele, některé věci jsou jako oltář a její zadek je skutečně mistrovská práce," říkával zase Patrik. "Otázkou je, zda jsi muž jediné a pravé víry," smál jsem se. Když se dal pokřtít, začal jsem pochybovat, zda mu nekřivdím, ale jen do chvíle, než mi přivedl domů dvě studentky teologie, zabarikádoval se s bednou šampaňského v pokoji a dva dny píchali. "To je v rámci víry. Víra je cesta mnoha zákoutí a překonávání vnitřních démonů," zkoušel na mě svoje triky. "Hele, já bych se s nimi zabarikádoval taky. Nech si ty kecy o démonech. Byli jste na plech."

Sedl jsem si do kanceláře, proletěl diář a uvědomil si, že mám zcela mimořádně úplně volný večer. Žádný mail, ani mobil, proč se za Petrou fakt nepodívat? Zkoušel jsem volat Patrikovi, co dělá, jestli tam nezajde se mnou, ale seděl se skupinou svých studentek v hospodě a místo aby se chystal mě následovat, mi začal vypočítávat, která by se mi líbila a kterým zase já, a že holky chtějí poznat toho reklamního mága mého ražení. Uprostřed věty jsem zavěsil a zavolal si taxi.

Slunce pálilo jako cigareta zabořená do dlaně. Na poslední chvíli se nám někdy nechce udělat, co jsme chtěli udělat. Ale překonal jsem to.

Jako první mě přivítal Petřin zadek v krátké sukýnce, při které muselo vysychat v krku i rybám. Sedl jsem si k malému baru. Pokud by hovor fajn plynul, měl bych ji pořád na ráně, a kdyby ne, je snadnější se zvednout a odplout ve stylu: až zase půjdu někdy kolem, stavím se. Vzpomněl jsem si, co říkával kamarád Pavel, designér a guru mnoha oborů, které většina lidí ani nevědí, že existují. "Vezmi si, že by všechny tvoje lásky byly jako dévédéčka, co máš doma. Že by ty poměry byly jako filmy, vzal bys je a pěkně zařadil do regálu. Pořád kupuješ nový bijáky, ale občas koukneš i na starší. A na některý čumíš dokola. Tak by se dal rozlousknout věčný problém vracení se k píchání holek, co jsme opustili nebo ony hodily přes palubu nás. Až budeme mít i svoji identitu i ve virtuální realitě, tak v ní si budeme takhle užívat. Ten pozemský život v těle a ty kecy o pomíjivosti času a nenávratnu z romantických brožurek jednou rozřeší virtuální realita. A v ní budeme žít věčně. Každá generace ve svém patře nekonečného mrakodrapu." Šílené, ale kdo by odolal?

"Nazdar lásko," dala mi pusu jen tak narychlo. "Jenom parchant jako ty nezavolá, abych se aspoň trochu upravila. Nefunguje klimatizace, takže ze mě lije a ty se zjevíš navoněný jako princezna v bílém ohozu." "Nestíhal jsem a v noci jsem už spal, když jsi psala," zalhal jsem. "Nelži, nechodíš spát před třetí. Určitě jste s Patrikem někde chlastali, proto jsi nestíhal," usmála se, ale nasazovala onen důvěrně známý polovyčítavý tón, který se mi v různých variacích do života vkrádá jako viróza. Ženská sebestřednost se nejvíc projevuje v onom drobném popichování, kdy si vyrovnávají účty za menší pozornost, náklonnost a oddanost, než kterou si myslí, že si zaslouží. Patrik spolehlivě fungoval jako ženská roznětka nahromaděného stresu a poraněné ješitnosti.

A pak jsme tlachali, smáli se, popíjeli, Petra běhala pizzerií, sem tam si dala dva loky vinného střiku a když už jsem se chystal odejít, tak mě chytila za ruku: "Ty spěcháš? Za půl hodiny zavírám. Pojďme ještě na drink. Jo, to jsem ti neříkala, budu se vdávat. Představ si to. Jsem tak zamilovaná a on je úplně úžasný. Stará se o mě. Svatba byl jeho nápad. Možná se vidíme naposledy. Znám tě, už se nestavíš," valila na mě. Voněla krásně i přes všechny ty kecy. "Dej mi Jamesona," usmál jsem se.

Autor o sobě:

Jmenuji se Marek. Vzděláním, pokud se to dá říct, umělec, povoláním padouch z reklamy, mediální branže a byznysmen. Všechny ženy mě opouštějí nebo já je, ale každé ráno vstávám s nadějí, že nepůjdu spát sám. Z jednoho manželství mám ale důkaz své snahy po spořádaném životě: dítě v pubertě. Je mi čtyřicet, což je věk, kdy o životě něco víte a můžete o něm psát, a zároveň vás má pořád čím šokovat.