reklama

Deník muže - Milenka z pizzerie

Nad monitorem se o ženách přemýšlí nejlíp. Ještě před sto lety možná stačila hvězdná obloha nebo pozorovat dešťové kapky a pak si s přivřenýma očima přehrávat pohledy, úsměvy, účesy, vyčnívající hroty prsou, ale pokud dnes člověk není zavřený v blázinci, kraluje mu online.

Foto: Aktuálně.cz, Jaroslav Pikous

Nad monitorem se o ženách přemýšlí nejlíp. Ještě před sto lety možná stačila hvězdná obloha nebo pozorovat dešťové kapky a pak si s přivřenýma očima přehrávat pohledy, úsměvy, účesy, vyčnívající hroty prsou, ale pokud dnes člověk není zavřený v blázinci, kraluje mu online.

Jen si vezměte, v kolika různých podobách tam ženy najdete? Současné i bývalé milenky, kamarádky, kolegyně, manželky a milenky kamarádů, zcela cizí ženy, krásné modelky, herečky a podnikatelky, ženy úspěšné, šťastné, pracující, milující, předvádějící se, na drogách nebo v průšvihu, zoufalé, zuřivé a zlé, koketní a nakonec i mrtvé. Nikdy v historii neměli muži před očima naráz a kdykoliv žen, tolik těl. Rtů, prsou i vagín, žen formálně i oslnivě oděných, milujících rodinu i promiskuitu, modlících se k různým bohům a vůdcům nebo souložících ve všech podobách a sestavách. Sigmund Freud by byl ohromen.

"Už jsi zase mimo, viď," natrhnul mi snění Patrik, který vedle na gauči už hodinu hustil moudra z dějin umění a latiny do holčiny, jejíž zorničky se měnily v pražský orloj. Vypadala jako hvězda japonského porna. Kostkovaná sukně, bílé podkolenky, průsvitná košile s viditelnou podprsenkou na něčem co by jednou mohlo připomínat prsa. "Neměl jsi jí dávat to hulení," vyfouknul jsem sloup dýmu na jeho bujnou kštici. Nevšímal si mě a rukama jí třel bezvládné stehno.

Noční přepady kamarádů z mokré čtvrti jsou mojí nechtěnou výsadou. Když vám na krku visí čtyřicítka, ale osobní život vedete jako vůdce studentské revolty, lepí se na vás divné ženy, bizarní přátelé a úchylné příběhy. Někdo pokládá takové žití za inspirující, správně divoké a nezávislé na všem včetně morálky, ale ve čtyřiceti cítíte hlavně únavu a každá eskapáda připomíná špatně napsaný díl trapné telenovely. A tak vždycky, když se Patrik doplazí k mým dveřím zahalený dívčím chichotem a hulákáním, otevřu a pronesu: "Jsem Marek, dáš si kaviár?" Špatná pověst zavazuje víc než dobrá. A ženy jej mají rády.

"Je to továrna na trávu. Přitáhla to do hospody sama," nadhodil najednou Patrik. "Můžeme u tebe přespat? Neboj, píchání nehrozí." Mrkli jsme na spící kočku a začali se smát. Když se budoucí "úspěšná" módní návrhářka zhulí, opije a pak lehne na záda tak, že by se na ní mohla bez velkého snažení vystřídat půlka Sparty a ráno by o tom asi ani nevěděla, začnete mít ženy ještě víc rád. "Odnes ji a hlídej. Nemám náladu volat ráno uklízečku na jednu pitomou zrzku, která tady po půl hodině vytuhla ," zavřel jsem za nimi dveře, nalil si ještě víno a otevřel nové emaily.

"Ahoj, vzpomínáš si na mě? Jsem Petra, z té pizzerie, kams chodíval, když jsi bydlel na pětce. Jak se máš. Chtěla jsem ti říct, že se budu stěhovat do Itálie. Vím, že to tam máš rád a tak mě napadlo, že až třeba někdy zase pojedeš na ochutnávku vín, budeš tam mít známou?" Několik vteřin se mi skládala postava a načítaly společné chvíle. Štíhlá, vysportovaná pětadvacítka, delší blond vlasy a zadek jaké mívají většinou holky v hospodách a barech, aby štamgasti měli nad čím slintat. Jak dlouho jsme se ale neviděli? Dva roky? Tři? Třídil jsem svoje životní harampádí a eskapády, abych si přesně zařadil tuhle zmizelou kapitolu.

Na všechno si člověk v životě zvykne, ale nikdy ne na rozpaky, když rozbalíte zprávu z temné strany minulosti, z archivu vzpomínek od nějaké bývalé. Stejně jako neexistují dobré a férové rozchody, neexistují náhodné maily a návraty. Události mají skrytý a mnohdy nikdy nevyřčený důvod. Když někdo napíše "vzpomněl jsem si na tebe", nějakou dobu na vás intenzivně myslel. Když napíše, stěhuji se, vyvolává zvědavost. Ať jsou důvody jakékoliv, ještě v něčím životě zůstáváte, aniž to tušíte. Ne v každodenn ím chodu, jako malá tříska pod nehtem, co zarostla a bolí pouze při špatném počasí nebo když prudce bouchnete dlaní do stolu.

A víno? Ty mrcho, víš, že jsme ho popíjeli u tebe v kuchyni, lokále, v posteli, na zahradě a já se přitom chystal do tebe vniknout, strkal jsem nedočkavě hlavu mezi nohy a snažil se promísit chuť vína s tvojí. A tys to vyžadovala v nejdivočejší podobě v poloopilém stavu. Postavila ses jako ovce na porážku, sledovala mě jako na řezníka a přes jazyk, kterým jsi kroužila po rtech a sklence, hodila pohled: Neměj žádné slitování. Vášeň, co odplynula, mě nikdy nepálila. Chvěl jsem se při ní míň než při filmu o Anně Karenině nebo zápasech Rockyho Balboy. Největší vášeň je ta, na kterou si můžete dnes nebo zítra sáhnout. Dnes už žádná Utrpení mladého Werthera muži nenapíšou. Jsme rozmazlení a opojení požitky a kolem až moc neuspokojených, a možná i neukojitelných žen.

Ale Petra věděla, že mé prokletí je přemýšlení. Její osud mě zajímal míň než jméno Napoleonovy babičky, ale nechat to jen tak být? Přečíst stránku z jídelního lístku tříhvězdičkové michelinské restaurace, vybrat si nejlákavější degustační menu a pak se zvednout a jít si domů namazat chleba s máslem? Jak žena jednou muže pozná, už vždycky jím umí manipulovat. Pokud není sadista, impotent nebo úplný blb.

Proto jsem se rozhodl, že na odpověď se nejdřív vyspím.

Autor o sobě:

Jmenuji se Marek. Vzděláním, pokud se to dá říct, umělec, povoláním padouch z reklamy, mediální branže a byznysmen. Všechny ženy mě opouštějí nebo já je, ale každé ráno vstávám s nadějí, že nepůjdu spát sám. Z jednoho manželství mám ale důkaz své snahy po spořádaném životě: dítě v pubertě. Je mi čtyřicet, což je věk, kdy o životě něco víte a můžete o něm psát, a zároveň vás má pořád čím šokovat.

Objevila jsem, co mám v medicíně dělat. Zdraví někdy není v nabídce, říká paliatrička | Video: Daniela Písařovicová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama