Další The best of Pavla Piekara

Tematicky méně obvyklé jsou snad jen výjevy z koncertů, výstavních síní či vernisáží a jeho specialita - portréty doplněné o reprodukce obrazů tak, že zobrazovaným osobám vytvářejí významové prostředí. Piekar má dar občas ve svých grafikách dosáhnout jakési zduchovnělé věcnosti, kterou vnímáme jako něco blízkého "staromistrovství" a která je i v jedenadvacátém století přitažlivá; a to je v dnešní době věc skoro nevídaná.

Jeho štěstí je i v tom, že princip, kterým pracuje, tedy skládání obrazů ze  soutisků různých abstrahujících rastrů a barevných ploch, jeho práce zhusta zbavuje prizmatu polopatického realismu a dává jim další rozměr.

Jeho výraz se mění velmi pomalu, ale na druhou stranu zase úplně neustrnul. V poslední době například začal tisknout na papíry pestrých a výrazných barev, které oživily jeho kompozice a daly jeho pracím bezesporu nový náboj.

Nicméně to nic nemění na věci, že Pavel Piekar je především systematik a v podstatě rutinér akademického střihu. Hodně dobře se naučil to, co chtěl a potřeboval, ale jeho nebezpečí se skrývá v někdy až virtuózní sebejistotě a vnitřním uspokojení; jeho kreativita je spíš kreativitou hodináře nebo medailéra. Asi by mu neškodilo, kdyby alespoň změnil formát, zaexperimentoval s typem rýtek nebo něčím jiným.

Musel by řešit jiné problémy než dosud a jeho práce by mohly přinést něco, co od nich zatím většinou nelze očekávat. Když se člověk podívá na reprodukce v jeho katalogu, věci vypadají často monumentálně, ale ve skutečnosti jim skoro vždy monumentalita chybí. I proto je jeho prostředím spíš prostředí antikvariátů než velkých galerijních stěn. Jeho témata se příliš nemění, pouze se zmnožuje počet listů, kterými je naplňuje. A to je škoda.

Výstava v Galerii Anderle je autorova další typická z řady. Jako obvykle nemá název, který se tady skrývá za technikou, a proto také asi nikoho "z venku" příliš nenaláká. Jindy bývá názvem převládající téma, které ovšem o moc lepší službu neudělá. Piekar totiž většinou vystavuje buď jedno téma, nebo výběr napříč spektrem, což je i tento případ.

Expozice obsahuje práce od 90. let, ale klíčové jsou hlavně ty, které autor vytvořil po roce dva tisíce. Najdete tu jeho komponované portréty, krajiny, výjevy z vernisáží, akty. Je to jakési další The Best of, které na jednu stranu dobře odráží Piekarův záběr i schopnosti, ale na stranu druhou je to jen další výčet obrázků, jenž obvykle nevede dál než k probírání se albem.

Výběr je dobrý, instalace není nepovedená a grafiky mají svou originalitu, krásu, klid, duchovnost, a přitom i sympatický civilní výraz. Ale někdy jako by nebylo o čem přemýšlet. Jako by autor trochu zapomněl, že množství vykonané práce není úplně všechno.

Pavel Piekar: Linoryty. Galerie Anderle, Pelléova 10, Praha 6. Výstava se koná do druhé poloviny května.