Co čeká českou ekonomiku v tomto roce? Patříme mezi emerging markets, které mají rychlejší hospodářský růst než nejvyspělejší země, ale jsou zranitelnější vůči šokům. V těchto zemích se sledují tři věci:

1. Míra vnější zranitelnosti vůči >>náhlé zástavě<< financování veškeré zadluženosti. Jinými slovy riziko platební neschopnosti.
2. Robustnost finančního sektoru, schopného překonat dnešní omezení úvěrů.
3. Důvěryhodnost peněžní a fiskální politiky, neboť se očekává, že země s vysokou inflací a vysokým rozpočtovým deficitem mají malý prostor pro efektivní hospodářskou politiku.

Z tohoto pohledu jsme na tom dobře. Deficit veřejných financí činí 1,2 % HDP; schodek běžného účtu je pak 3,4 % HDP. Inflační politika ČNB v minulých letech byla důvěryhodná, bankovní sektor je solidně kapitalizován a depozita nejsou vystavena kurzovému riziku. Koruna, i po posledním poklesu, je stále lehce nadhodnocená. Máme nejnižší rizika pojištění dluhů a dostatečné rezervy k překonání šoků.

Obtížné postavení některých emerging markets však může generovat >>nákazu<<, kdy trhy přiřadí celému regionu mnohem větší riziko než skutečné. V dnešních dnech nulových úroků a výdajových smrští se to zdá absurdní, ale pak bychom museli zvyšovat úroky, krátit rozpočtové výdaje a připustit silnou depreciaci koruny. Je to málo pravděpodobný scénář, ale vyloučit jej nelze.
Patříme mezi ty trhy, které si mohou dovolit anticyklickou politiku, kdy i při omezených kapitálových tocích snižujeme úrokové míry, postupně oslabuje koruna a mírně roste rozpočtový deficit. Dnes se chováme stejně jako vyspělé země. Nejde však ani tolik o to, zda si tuto politiku můžeme dovolit, ale zda bude účinná.

Kontrola inflace a rozumný růst soukromých úvěrů v minulých letech umožňují snižovat úroky bez rizika destabilizace. Při očekávané inflaci kolem 2 % a po posledních sníženích bude však reálný úrok z depozit patrně záporný. Blížíme se k pasti likvidity, kdy další snižování sazeb už mnoho nepřinese, a politika centrální banky musí začít sledovat další možnosti, jak podpořit růst ekonomiky. Podobně je to s oslabením koruny, exportéři to jistě uvítají, ale při poptávce na hlavních exportních trzích to významný vliv na hospodářský růst v příštím roce mít nebude.

Za této situace vlády mnoha zemí začínají spoléhat na fiskální stimuly. Česko si to může příští rok dovolit, ale efekt bude nízký a náklady vysoké. Naše nedávná spotřeba nebyla tak jednoznačně na dluh a spotřební chování domácností je jiné: intuitivně se obávají budoucnosti a nejistoty a dočasné snížení DPH nezabere. Vyšší zdanění bohatých je politicky efektní, ale ti tak budou pouze spotřebovávat méně (a to je špatně). Stejné to bude s různými fiskálními injekcemi.

Zvýšení disponibilního příjmu obyvatel bude mít podobný efekt jako snížení DPH. Dlouhodoběji fiskální kroky zhorší rozpočtový deficit a oslabí naši makroekonomickou pozici. Poptávka státu po financování deficitu ukrojí příliš mnoho z kapitálu, který potřebuje především bankovní sektor, a dále omezí nabídku úvěrů. Fiskální politika tak nepřispěje k růstu, zvýší zadluženost a může založit i na budoucí vysokou inflaci.

Co tedy dělat? Peněžní politika je hlavní, fiskální stimuly provádět velmi omezeně a zásadní budou kroky, které uklidní nervozitu a zvýší důvěru. Více utrácet je nutné, ale teprve zvýšení důvěry povede k vyššímu utrácení; jinak porostou jen úspory.

Kromě růstu kolem 1 %, inflace kolem 2 % a vyšší nezaměstnanosti, co nás v roce 2009 (pravděpodobně) čeká? Růst spotřeby domácností pod 2 %, pokles soukromých investic o cca 1 %, stejný deficit běžného účtu, oslabení měny na 27 korun za euro a zhoršení deficitu veřejných financí. Nezaměstnanost poroste, automobilový průmysl, turistické služby a oděvní průmysl budou zasaženy silně. ČNB dále sníží sazby a trhy snad začnou v druhé polovině roku mírně posilovat, ekonomika však jako celek až v roce 2010.

Vladimír Dlouhý

Článek vyšel v Hospodářských novinách, na Aktuálně.cz publikováno se souhlasem autora