Příběhy z Thajska: Rušný Bangkok a nesnesitelné vedro

Thajsko jsem navštívila poprvé a rozhodně ne naposled. Deník jsem si bohužel nepsala, ale zalovila jsem v paměti (přece jen to jsou asi dva týdny zpátky) a sepsala zážitky z mých prvních dní v tomto "ráji", který zatím jako ráj rozhodně nevypadal.

Do Thajska jsem v březnu vyrazila s kamarádkou. Letenky už jsme měly koupené dlouho, narazily jsme na ně tehdy náhodou v akci, a jestli vůbec pojedeme, jsme se tak musely rozhodovat z minuty na minutu. Obě jsme toho měly do odjezdu až nad hlavu a ani jsme nestihly před cestou nic naplánovat. Stačily jsme si tak tak koupit ubytování v Bangkoku a rezervovat si jógový retreat, na kterém jsme plánovaly zůstat tři dny.

V den D nás čekala dlouhá cesta a asi dvanáct hodin čekání v Číně. Plánovaly jsme se jít podívat i za brány letiště, ale nakonec jsme byly cestou tak znavené, že jsme se rozhodly pro hotel. Z Číny jsme tak nic moc neviděly a co jsme viděly, nás rozhodně neuchvátilo - v čele se sluncem, které přes vrstvu smogu skoro nešlo vidět.

Když jsme po vyčerpávající cestě konečně přiletěly do hlavního města Thajska Bangkoku, byly jsme na cestě už pěkných pár desítek hodin. V Bangkoku jsme plánovaly zdržet se pouze jeden den, pak naši cestu směřovat na jih - na ostrovy. A dobře jsme udělaly.

Rušný Bangkok

Samozřejmě záleží, z jakého důvodu do Thajska jedete, my si chtěly odpočinout od ruchu velkoměsta, a tak nás Bangkok spíše vyčerpal. Moje kamarádka, se kterou jsem na cestu jela, je ještě ke všemu ten typ, který chce vidět, zkusit a zažít co nejvíce věcí (zdravím!), což je samozřejmě dobře, já to mám ale přesně naopak. Nerada plánuji, nechávám se unášet proudem a prostě jdu tam, kam mě nohy zavedou. Kdybych navštívila Bangkok a neviděla ani jeden chrám, asi by mě to nemrzelo. Jelikož jsem ale byla s kamarádkou, navštívily jsme samozřejmě chrámů plno, pro mě mimochodem každý vypadal stejně jako ten předchozí. Navíc bylo úmorné horko a všude plno lidí. Není zrovna nic lehkého přijet z pěti stupňů a zvykat si na 38.

Jásala jsem, když jsme se z horkých ulic přesunuly do chladného obchodního centra, největšího v Bangkoku. Obchodní centra tady nejsou jen budovy pro nákupy oblečení, ale také centra zábavy. V tom v Bangkoku se nachází třeba podvodní svět (ten jsem navštívila až na cestě zpátky, tentokrát už sama). Obchodní dům má několik pater a najdete zde úplně vše. Od nadějných mladých thajských návrhářů a obchodů, které hýří barvami a vzory, přes Uniqlo a Zaru až po zvučná designérská jména.

V Bangkoku jsme taky navštívili jeden z největších trhů, který je otevřený jen o víkendu. Najdete tam všechno od kokosů a jídla přes oblečení až po nábytek a koťata. Výjev na štěňata, koťata a další mláďata mi nejdříve připadal roztomilý, až pak jsem si všimla, že nemají skoro žádnou vodu a jsou v kleci o rozloze jednoho metru. Aneb setkání s thajskou realitou hned první den.

Když jsme se vrátily na hotel a vyprávěly jsme majitelům (a zároveň mladým pohodovým klukům), co všechno jsme stihly, byli z toho krapet v šoku. Právem, protože v Bangkoku někdy i jízda taxíkem, která normálně trvá 20 minut, dokáže zabrat přes dvě hodiny. Bangkok byl pro mě směsice vůní a pachů, masy lidí a horka. Takový o pár levelů horší New York.

Cesta na Koh Yao Noi

Po Bangkoku byl náš plán jasný: Vydat se na Koh Yao Noi, malinký ostrov, na kterém se ukrývá jógový retreat. Tip jsem na něj dostala od kamarádky, její fotky na Instagramu byly totiž z tohoto místa neskutečné. Nejdříve jsme se tam ale musely dostat. Zvolily jsme cestu přes Krabi, která nám letecky trvala hodinu a půl a poté další hodinu lodí na samotný ostrov Koh Yao Noi.

Taxikář, který nás vezl z letiště do přístavu, nás obral o více peněz, než měl, protože jsme v místní taxi aplikaci nezadaly, že chceme dojet do přístavu, ale jen do vesnice, kde se přístav nachází. V aplikaci totiž přístav nebyl. Říkaly jsme mu to už na začátku a anglicky mluvil, i přesto se ale zastavil tam, kde ho navigace dovedla, a tady nám nabídl dvě možnosti: vystoupit si, nebo jet dál a zaplatit ještě o polovinu více (i když to bylo asi jen pět minut cesty). Kdybych byla v Česku nebo měla po ruce partnera místo kamarádky, hádala bych se, ale nakonec jsme s kamarádkou přikývly. Dopadlo to tak, že jsme na sebe tak akorát byly potom naštvané a slíbily si, že to příště nedovolíme a hádat se budeme. Naštěstí thajské bahty, místní měna, jsou oproti českým korunám skoro nic, takže i když vás někdo sem tam obere, není to o moc. Byla to první a naštěstí poslední negativní zkušenost, kterou jsme v Thajsku měly.

Když jsme zastavily v přístavu, taxikář si hrál na hodného a dovedl nás až k lodi, která vypadala, že se každou chvíli potopí, a řekl nám spolu s kapitánem lodi, který nepůsobil o moc důvěryhodněji, ať si nastoupíme. Chvilku jsme se zdráhaly a uvažovaly, nakonec jsme ale nastoupily. V lodi nejdříve nikdo nebyl a nás chytaly záchvaty paniky, pak se ale začali přidávat ostatní turisté a my se konečně uklidnily. Začalo nám docházet, že si my, holky z města, zvyklé tak leda na evropské metropole, budeme mít ještě na co zvykat.

Pokračování příště.