Jsme na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, takže se jako první nabízí otázka, jaké filmy máte ráda?

Já mám hrozně ráda české filmy. I když jsem přes dvacet let v Anglii, tak se mě hodně českých filmů dotýká na takové jiné rovině než filmy anglické. Samozřejmě mám také ráda mezinárodní filmy, ale zjišťuji, že čím déle jsem v Anglii, tak v těch českých je něco z mé duše, proto vyhledávám právě české filmy. Teď za covidu ještě víc, protože jsem se do Česka nemohla skoro rok dostat, tak jsem hodně koukala na filmy od Formana a podobně.

Do Varů jste vyrazila i kvůli filmu Křídla pro Coldplay, který je o vaší tvorbě pro tuto veleznámou skupinu. Brala jste to jako velkou poctu? Ať už samotný návrh pro Coldplay (album Ghost Stories), nebo tento nový snímek?

Já jsem to brala rozhodně jako poctu ze všech stran. Moje spolupráce s Coldplay byla tajná, dva roky jsme dělali společně album a taky přebaly na všechny singly a po celou tu dobu jsem nikomu nesměla nic říct. Když to pak vyšlo do světa, tak jsem stále měla pocit, že to zůstane v tajnosti, ale najednou přišel den, kdy album oficiálně vyšlo, a já měla padesát šest zmeškaných hovorů od novinářů z celého světa. To jsem si teprve uvědomila, jak jsou Coldplay velcí a jaká pocta to vlastně je, že si na návrh alba vybrali ženskou z Čech. Všechno, co pak následovalo, pro mě byla pocta. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by o tom někdo natočil film a že by firma Mattoni podpořila moje dílo. Je to všechno opravdu krásné.

S Chrisem Martinem se prý dobře znáte. Považujete ho za svého dobrého přítele?

On je teď v Americe, ale jsem dále ve spojení s celou skupinou. Coldplay jsou strašně milí lidé a vždycky mám od nich podporu. Když se jim ozvu, vždy odpovídají velmi rychle. Nejrychleji mi na esemesku odpovídá můj tatínek a nebo někdo z Coldplay. Takže to je moc hezké.

Jak se vám na filmu s režisérem Peterem Hirjakem pracovalo?

Ze začátku jsem byla překvapená, že chce Peter nějaký film vůbec udělat. Na začátku totiž mělo jít o dvacetiminutový dokument, ale jak za mnou Peter dorazil do Británie a začal objevovat vrstvy v mojí práci i v práci Coldplay, začalo ho zajímat, jak by to vypadalo, kdyby šel do hloubky. Tam objevit paralelu v tom, kde se tvoří dětské sny, a v tom, že já i Chris Martin jsme měli obrovské štěstí, že nás někdo podpořil a věřil v náš talent. Tím pádem jsme spolu byli neoblomní ohledně toho, co chceme dělat, a to potom pomohlo. Takže přesto, že to je film o Coldplay, tak v podstatě je to hlavně film o lidských křídlech, o tom, jak se dělají lidská křídla a jak rostete a jak člověk sám může ta křídla utužit nebo naopak o nich vůbec nevědět.

Návrh alba jste stylizovala podle jeho názvu? Dostala jste nějaké přesné zadání, nebo jste měla volnou ruku?

Nejdřív měl Chris Martin přesnou představu a to byli tuleni, kteří plavali v kruhu, což bylo kvůli názvu alba, které se jmenuje Ghost Stories, tedy Příběhy duchů. On si ty tuleně představoval jako duchy. Když jsme spolu začali pracovat, trvalo mně hrozně dlouho ze sebe něco dostat, protože já normálně nepracuju na zakázku. Tak si Coldplay ve svém nahrávacím studiu vyvěsili asi pětadvacet mých děl, aby se víc přibližovali mně i tomu dílu. Vybrali si pak konkrétní grafiku Modrý sen 1, tam je takový anděl s křídly. Ta křídla byla propletená lidskými příběhy a Chris Martin řekl, že se mu ty křídla líbí a abych si dělala, co chci - v rámci těch křídel. To bylo takové vítězství, že mi vlastně dal volnou ruku. Přijde mi hrozně důležité, aby vám někdo věřil. Když za vámi někdo přijde a řekne, že chce to a to, tak to vlastně ani není umění. Umění je vždycky hledání cesty, kterou ani jeden z nás nezná, a já si myslím, že Coldplay přesně tohle viděli. Naprosto fundamentální věcí celé té práce bylo, že mi věřili a odevzdali mi tu moc.

Díky této spolupráci jste zaznamenala obrovský úspěch. Musela jste se někdy popasovat s tím, že vám někdo vaši úspěšnou kariéru vyloženě nepřál?

Během práce na albu jsem o tom nemluvila a pak, když to už bylo venku, tak všichni byli strašně překvapení, měli radost, a pokud tam byla nějaká závist, tak já jsem to kvůli práci nevnímala. Když na něčem pracuji, tak nevnímám tolik, co se kolem děje. I kdyby tam závist byla, tak já jsem ji asi neviděla.

Proč jste se po nepřijetí na vysokou školu rozhodla odjet zrovna do Spojeného království?

Protože jsem velmi romantická a zamilovala jsem se do Angličana. V Česku jsem se nedostala na uměleckou školu, ale na pedagogickou fakultu na studium angličtiny a výtvarné výchovy, což bylo asi tak nejblíž umění. Takový kompromis vlastně. Já jsem ale anglicky neuměla, tak jsem odjela do Anglie, zamilovala se a směřovala k tomu se tam usadit.

Pak mi vlastně nabídli studium na vysoké škole v Anglii a já byla nadšená, protože jsem v sobě měla dlouho takový hluboký pocit, že když jsem to nedokázala v Čechách, tak to nemůžu dokázat jinde. Když mi ale v Anglii podali tuhle pomocnou ruku, tak to šlo velmi rychle. Dali mi prostor a zajímalo je, co dělám. Moje práce nebyla nikdy politická, v něčem byla taková snová, což v Anglii nebyl problém. Angličani vždycky v mé práci viděli autenticitu, viděli to, že moje práce je vnitřní, a také to, že je česká.

V Anglii se vám tedy otevřelo vícero dveří…

Rozhodně. Mně se otevřely dveře jen v Anglii. Tím, jak jsem se v Česku nedostala na vysokou školu, tak jsem to brala, že nejsem dost dobrá, a umění budu dělat teda jen v Anglii. Nikdy jsem nemířila zpátky, protože jsem asi nebyla sebevědomá, abych o práci a výstavy tady někoho prosila. Po Coldplay mi začali volat čeští novináři a byla jsem překvapená, protože do té doby se tady o mně moc nevědělo. Byla jsem za to ale samozřejmě ráda. Zpětně se na to nedívám negativně. To, že jsem hned neuspěla tady, jsem brala tak, že musím víc vyrůst, víc bojovat. V Anglii, jak je to asi velmi metropolitní země, není problém, že jsme každý úplně jiný. A to i v umění. Moje umění je ženské a křehké a tady by bylo třeba nemoderní, ale i to se mění. My jako ženy musíme mít svůj hlas, který je jiný než mužský hlas. Takže když vám někdo dá svobodu být sama sebou, tak to je ta nejdůležitější věc.

Přemýšlela jste někdy nad tím, že byste se do Česka vrátila? Nebo myslíte, že v Anglii s rodinou nadobro zůstanete?

Nikdy nemáme říkat nikdy. Čechy mám hrozně ráda, ale až se vrátím z Varů, tak se zase hrozně těším na to, až budu ve svém ateliéru. My nebydlíme v Londýně, ale asi dvě hodiny od něj v krásném prostředí, kam jezdil na letní prázdniny August Rodin, a já prostě potřebuju svůj klid. Já jsem taková lesní duše, takže jsem teď ráda u anglického lesa, u anglického moře. Do Čech pořád ráda jezdím a přiznám se, že neřeším, jak to bude dál. Uvidíme. Jak se říká, když chcete pána boha rozesmát, řekněte mu o svých plánech. Takže se snažím spíš s pokorou jít kupředu a jsem hrozně vděčná za to, jak mě Anglie přijala. A teď jsem i strašně vděčná za to, jak mě přijaly Čechy. Je to pro mě srdeční věc, moc mě to dojímá.

Za velkou poctu považujete i práci na Erbenově Kytici. Šly vám ilustrace od ruky, nebo vám daly zabrat?

Celkově to byla taková velká bitva. Erbenova Kytice je něco, co jsem četla jako malá holka a byla to pro mě taková evokativní tvorba, ale zároveň je to horor. Já jsem nechtěla dělat nic s hororem a vybrala jsem si nejdřív ty balady, které skončí dobře. Těch však není moc. Bizarní na tom je, že tahle nabídka přišla z Anglie. Šlo vlastně o českou nabídku, ale zase z Anglie. Byla jsem poctěná, že Erbena představíme světu a já můžu jít ruku v ruce s ním. I proto jsem to hrozně chtěla dělat.

Britský vydavatel měl jasnou představu o tom, které balady považuje za důležitější, a chtěl je víc ilustrovat. Nemohla jsem vytvořit všechny ilustrace, moje technika je totiž hrozně zdlouhavá. Dělám na zinkovém plechu, který zakrývám voskem a do toho kreslím jehlou, pak se to leptá v kyselině, tiskne se z toho na vlhký papír a pak se to suší. Je to strašně nemoderní. Já jsem celkově velmi nemoderní, nikdy jsem třeba nevlastnila smartphone, jedu si takovou svojí cestou, která se mi zamlouvá, a někdy je to právě na dlouhé lokte. Takže jsme se rozhodli, že udělám šest ilustrací Kytice.

Udělala jsem i přebal s ilustrací, pak jsem to všechno rozložila doma na zemi a koukala jsem, že u Erbena jsou trestané hlavně ženy. Ženy tam chybují a pak přijde trest. Kladla jsem si otázku, proč tam mám samé ilustrace se ženami, kterým se zhroutí svět anebo zemřou, a rozhodla jsem se, že potřebuju mužského protagonistu, tak jsem navíc udělala Záhořovo lože, kde je hlavním protagonistou muž.

Zmínila jste, že nevlastníte smartphone. Jak se stavíte k sociálním sítím? 

Všeho s mírou. Mám problém s tím, že nás to hrozně svádí, a když třeba jedeme vlakem, tak se nekoukáme z okna, ale na smartphone. Přitom když se koukáte z okna, tak se tam odehrává magie, a někdy tedy i nuda, ale ta je taky důležitá, protože když se nudíme, tak se v nás odehrávají tvořivé procesy. Proto se novinářům často omlouvám, že ne vždy jsem k dosažení, protože telefon nemám vždy u sebe. Snažím se soustředit na život, ne na telefon.

Co považujete za svůj největší kariérní úspěch?

Asi to, že svou práci vůbec můžu dělat. Je pro mě strašně důležité, že za mnou chodí lidé z celého světa nebo mi píšou a já se dozvídám, že si koupili nějakou moji grafiku a co to pro ně znamená. Mě hrozně dojímá ta lidská rovina, že si lidé pořídí nějaký můj výtvor a pak to mají u sebe doma. Má to krásné vrstvy. Vztah toho člověka k dílu beru asi jako největší úspěch.

A co považujete za svůj největší životní úspěch?

Asi to, že jsem vlastně vůbec naživu, to je přece výhra. Potom taky to, že jsem se svým manželem dokázala dát život. Nejdřív jsem prožívala zázrak vlastního bytí a pak to, že můžete dát život někomu jinému. Sledovat děti je úžasné. Třeba když mé dítě spadlo na chodníku a já jsem mu mohla odejmout tu bolest, v tom je tak obrovská síla. Jako matka si myslím, že tohle je opravdu velká věc.

Máte nějaký životní cíl či sen, kterého jste ještě nedosáhla?

Vždycky bych chtěla žít život, který je dobrý. Být dobrá k lidem a žít život, který má cenu.

Dlouhá léta žijete v zahraničí, ale máte české kořeny. Máte radši anglickou, či českou kuchyni? Jejich chutě jsou totiž velmi odlišné.

Česká kuchyně je sentimentální záležitost. Vždycky se těším, až sem přijedu a moje maminka, která je úžasná kuchařka, udělá tvarohové rohlíčky. Já jsem pak jak Pavlovův pes. To mám fakt ráda. Celkově si však radši dávám lehčí jídla, mám ráda ryby a mořské plody. I já sama vařím spíše jednoduchá a lehčí jídla. V životě jsem třeba nedělala knedlíky, což teda nevím, jestli vlastně není hřích, když bych to jako česká žena asi měla umět. To asi přenechám schopnějším. Jídlo beru taky jako umění, vařím věci, které mi sednou a nejsou pro tělo těžké.

Máte nějaké neřesti?

No samozřejmě, o tom by mohl vyprávět můj manžel. On mi říká tryskomyš. Často se mi zdá, že mu v hlavě uvízlo jen české slovo tryskomyš, to mi totiž říká pořád. Já jsem dychtivá a někdy dělám věci tak strašně rychle, že je pak udělám blbě. Stává se mi, že někam přijdu na schůzku o den dřív, protože si to pořádně nezkontroluji, a podobně. Jádro tam je, ale často to není domyšlené jednání.

V čem byste se naopak vychválila? Co si myslíte, že na vás nejvíc oceňuje váš muž, fotograf Quintin Lake?

Můj manžel pět let pochodoval kolem britského pobřeží a udělal nádherný projekt, kdy fotil celou Británii. Už teď má jeho projekt obrovský význam a já myslím, že se mu líbí, že jsem taky umělec, že přemýšlím jako umělec. Vzájemně se respektujeme a vážíme si toho, že jsme na stejné vlně. Myslím, že mě považuje za hodně citlivou a bere to jako pozitivní věc. A to hlavně ve vztahu k našim dětem. Často mi říká, že je na anglické poměry miluju až moc, ale já prostě miluju takovým tím českým způsobem a moje citlivost může být dobrá, ale i špatná vlastnost. 

Pozorujete i na vašich dětech to, že by tíhly k umění?

Pohybují se v tom opravdu hodně. Když je manžel přivede ze školy za mnou do ateliéru, tak si často něco vezmou do ruky a něco vytvářejí. Žádným konkrétním směrem je ale necpeme. Je strašně důležité najít si v životě něco, co je náš element. Něco, co víme jen my sami, že to bude naším elementem. Já se své děti snažím sledovat a necpu je do umění, ale když budou umělci, tak budu ráda, protože být umělec je vlastně o tom, zůstávat dítětem celý život. Umělec si musí hrát, musí být kreativní, musí být citlivý ke světu, takže by se mi to pro ně líbilo. Uvidíme.

Na čem nyní pracujete a na čem byste si přála pracovat?

Já jsem teď velmi čerstvě dokončila ilustraci Babičky od Boženy Němcové. Ještě bych na tom ráda tak půl roku pracovala, ale nakladatel si přál, abychom Babičku vydali před Vánoci, stejně jako Erbenovu Kytici. Babičku mám odevzdanou, teď se pracuje na grafické úpravě a docela se na to těším, je to totiž zase něco úplně jiného než Kytice.

Ráda bych udělala něco na větší formát, na nějaké budově, fasádě. Moje dílo je takové snové a já si představuju, že mě obklopuje. Plech má limity tiskařského stroje, což je docela malé, ale při spolupráci s Coldplay jsem viděla, že když ty věci začali promítat, najednou to získalo větší rozměr. Díky tomu mám pocit, že vlastně vstupuju do toho vlastního světa. Jednou by se mi líbilo udělat něco takového.