Jak se vám momentálně žije na Planetě jménem stres, jak zní název vaší poslední nahrávky?

Ještě před pár dny bych odpověděl něco ve smyslu: "Jaké si to uděláš, takové to máš," ale v rámci aktuálního dění si uvědomuji, že ne vše jde v životě ovlivnit. Na naší planetě se mi ale líbí i přes občasný stres. Přijímám život se vším, co k němu patří, a čím dál tím víc si uvědomuji, že je výsada tu žít. Líp se to zvládá, když má člověk okolo sebe rodinu a kamarády. Snažím se tomu jít naproti.

Když se na uplynulé dva roky pokusíte podívat pozitivní optikou, co vidíte? Co vás doba covidu naučila v pozitivním slova smyslu?

Poslední dva roky byly paradoxně mé nejúspěšnější. Nevím, čím si to vysvětlit, ale asi to bude něco mezi nebem a zemí a možná tím, že jsem si nechtěl připustit, že by to mělo být jinak. Díky covidu jsem zjistil, co znamená improvizace, a taky se vylekal, čeho je společnost schopná. Byla to obrovská škola. Spousta lidí se odkopala a člověk zjistil, co vše není samozřejmostí. Byl to pro mě vlastně zajímavý impulz. Nicméně nechalo to na mně následky a hodlám ty dva roky izolace dohnat. Budu teď objímat lidi na potkání.

V roce 2018 vám vyšlo album Vlastní svět. Co je středobodem vašeho vlastního světa - pochopitelně mimo hudbu - nyní?

Rád bych odpověděl nějak nečekaně, ale mým středobodem je rodina. Možná ještě snaha o jakési vyvážení života. Není lehké skloubit rodinu, kariéru, vlastní život a sny. To mi dává nejvíc zabrat.

Lidi, co mi nefandí

Ve čtyři roky staré skladbě Léto 95 zpíváte: "Gott byl Slavíkem, to se nezměnilo." Vloni jste Slavíka jako první po Karlu Gottovi získal vy sám. Jak se dnes s několikaměsíčním odstupem na tento úspěch díváte?

Když tu píseň teď zpívám, tak se vždy usměju. Byl to ohromný večer a byl jsem hrdý na celou tu cestu, kterou jsem ušel. Víte, takové věci se nezapomínají a chtěl bych ještě jednou poděkovat fanouškům, že mi tento večer připravili. Zpětně si ale uvědomuju, že mi to možná i něco vzalo. Ten den se moje popularita zvrhla a já najednou měl co dočinění i s lidmi, co mi nefandí. Najednou jsem byl pod strašným drobnohledem a hledaly se na mě chyby. Já přitom o popularitu až tolik nestojím. Chci jen hrát a zpívat lidem, ne být v každém časopisu a článku rozebírán do šroubku. Nicméně ani v nejmenším mi to nemohlo zkazit radost a motivaci se dál snažit. A upřímně už teď se těším na další ročník.

Když jsme naťukli píseň o devadesátých letech, povězte mi, jak na tuto dekádu vzpomínáte. V poslední době díky stejnojmennému seriálu zaplnily prostor vzpomínky na Ivana Jonáka a další mafiány, sudy v Orlické přehradě… Co primárně naskočí vám?

Absolutní bezstarostnost mladého kluka, co žil na překrásném místě a v hlavě měl spousty snů. Vnímal jsem, jak byli všichni přesvědčeni, že bude už jen dobře a že vše je možný. Vyrůstal jsem v horách a tam se nějaké levárny, gangy a nevím co ještě neřešily. Pro mě jako dítě to byla krásná doba.

V roce 2015 jste vydal nahrávku Pády. Kdy jste se ve svém životě cítil úplně nejníž? Co považujete za svůj nejdramatičtější osobní nebo kariérní pád?

Pamatuji si, jak jsem jeden den opustil za velkého křiku vydavatelství a rozpustil téměř celou kapelu. Byl jsem tenkrát opravdu na totálním dně. Hodně jsem pil, dlužil miliony a můj osobní život byl v troskách. Ten týden mě dokonce zatkla policie za rvačku v jednom baru. Byly jen dvě možnosti. Buď to vzdát, vymlouvat se a stěžovat si, nebo bouchnout do stolu a změnit se, respektive vrátit se k tomu malému klukovi, který věčně seděl u piana a snil, že bude jednou hrát pro hodně lidí. Zvolil jsem tu druhou variantu. Začal jsem od nuly a zkusil všechno dělat podle sebe. Teď tu spolu děláme rozhovor, takže to nejspíš vyšlo.

Když je řeč o těch výtržnostech, prý jste si ze školy občas přinesl trojku z chování. Zpíváte o tom i v "Písni rodičům". Je nějaký prohřešek z let vašeho dospívání, kterého dodnes litujete?

Popravdě? Ničeho nelituju. Jen nervů svých rodičů, ale snažím se jim to každý den vynahrazovat, protože nade mnou nikdy nezlomili hůl. Jasně, asi jsem nemusel tátovi zbourat auto ve třinácti, jasně, nemusel jsem být tak drzý na učitelky a možná jsem se nemusel projevovat tak divoce, ale byl jsem kluk, který z toho vyrostl. A jen tak mimochodem, taky v té písni zpívám, že mi to pán Bůh vrací na dětech. Což je teda úplná pravda.

Od pádů se přesuňme zpátky k úspěchům. Několikrát jsem vyprodal největší halu v naší zemi. Vnímáte nedávné koncerty v O2 areně jako svůj dosavadní vrchol? A nehledá se v takovou chvíli těžce další motivace?

Během těch koncertů jsem měl pocit, že jsem možná opravdu dosáhl jakéhosi vrcholu. Jenže to je hrozně pomíjivé a za dva měsíce máte pocit, jako by se to nestalo. Nebýt YouTube a rádia, tak bych tomu snad ani nevěřil. Chci tím říct, že si užívám úspěch v danou chvíli, ale za pár dní už stojím nohama na zemi a mám plnou hlavu plánů, co přichystám příště a co bych mohl udělat líp.

Každý cenťák pražských barů

V opilosti, to je název vaší třetí desky z roku 2013. Vzpomenete si, kdy a proč jste se naposledy opil?

Pamatuju si to přesně. Je to asi půlrok. Šel jsem tehdy s kamarády na fotbal Slavie - Plzeň v Praze a mojí oblíbené Plzni se nějak nedařilo. Někdo donesl jednoho panáka, pak druhého a já najednou dostal pocit, že bych měl zavzpomínat na divoká léta. Na to, že už skoro nepiju, to tam furt je… Byla to sranda, ale i dost ostuda a ráno jsem absolutně nezvládl. Myslel jsem, že si zavolám sanitku, jak špatně mi bylo. Dokonce jsem druhý den musil zrušit natáčení v televizi a hned jsem si uvědomil, proč jsem přestal pít. Mám zase na pár měsíců, možná let pokoj.

Podle vlastních slov jste kdysi holdoval alkoholu hodně přes míru. Šlo o klasické rokenrolové období anebo měly vaše alkoholové radovánky nějaký hlubší podtext?

Byl jsem mladej a chtěl se bavit. Vlastně se z toho tehdy stala moje priorita, a já když něco dělám, tak to dělám pořádně. Zažil jsem neuvěřitelné věci, o kterých by se dal natočit film, a určitě by nebyl mládeži přístupný. Nebyl jsem typ, co by si někam sedl ke stolu a pil tam do rána. Muselo to žít, muselo u toho být spoustu lidí, hrát skvělá muzika a hlavně tam muselo být hodně žen. Znal jsem každý cenťák pražských barů a snad každou hezkou holku. Byl jsem postrach, kterého lidi buď milovali, nebo nesnášeli. A mně bylo jedno, co z toho preferovali. 

Spoustu muzikantů se hesla "sex, drogy, rokenrol" drží až do - leckdy předčasného - konce života. Co vás přimělo s tímhle životem skoncovat a vydat se na dráhu "správňáka"?

Poslední kousek rozumu a hlavně můj syn. Popsal jsem vám to dost romanticky, ale musí vám být jasné, že tohle úplně nejde ruku v ruce s kariérou a rozumným životem. Muzika šla stranou, měl jsem spousty vypjatých vztahů, protože s tímhle životním stylem prostě nemáte čistou hlavu. Nedělal jsem dobrá rozhodnutí a měl okolo sebe divný lidi. Nakonec jsem si musel přiznat, že jsem se tak trochu ztratil a že bych toho v životě mohl dokázat víc než jen soupeřit, kdo sbalí víc holek a kdo toho víc vypije. S narozením syna se vše změnilo a já spoustu věcí pochopil. Dnes je to deset let, co jsem si řekl, že to zkusím, a teď tu spolu děláme rozhovor. Takže to asi zase vyšlo.

Jsem normální. Hrdinů a hvězd už je tu dost.

Váš druhý počin nesl název Pohledy do duše (2010). Nechte nás nahlédnout do své duše a povězte nám, kdy jste naposledy plakal a proč?

Jsem cíťa a emoce ze mě často srší. Je trochu paradox, že naposledy jsem myslím plakal u sportovního dokumentu, kde Kateřina Neumannová jela svůj poslední olympijský závod. Měla vždy stříbro, ale zlato jí unikalo a v posledním závodě nejela svoji oblíbenou disciplínu. Navíc byla nemocná. Vyhrála až mohutným finišem. V cílové rovince k ní přiběhla její malá dcera a mě to totálně dostalo. Miluju tyhle opravdové příběhy, které mají přesah. Taky mám rád happy endy. Vždy, když něco dobře dopadne, ať se to týká kohokoliv.

Představte si, že byste potkal někoho, kdo o vás nikdy neslyšel, a mohl mu pustit jen jednu jedinou písničku - která by to byla a proč?

Asi Naše cesty. Je to má nejlepší píseň. Pustil bych mu ji i s klipem, který má určitý přesah. Tahle píseň mi změnila život a mám pocit, že až jednou v 128 letech zemřu přirozenou smrtí při sexu, tak Naše cesty bude právě ta píseň, která bude doprovázet informaci o mé smrti v médiích.

Dostali jsme se až k vašemu debutovému albu z roku 2008 Ztrácíš. Od té doby až do současnosti jste jistojistě ztratil mnoho ze svého soukromí. Kdybyste měl možnost vyměnit část své slávy za více soukromí, šel byste do toho?

Blázníte? Dělám hudbu pro lidi a všemu jdu naproti. Bylo by divný si pak stěžovat, že nemám soukromí. Je to asi jako dát si láhev vína a pak nadávat, že se mi točí hlava. Nebo jet tři sta po dálnici a pak divit, že dostanu pokutu. Jaký si to uděláš, takové to máš. A já to mám fajn. Ale netvrdím, že by se mi nelíbilo se občas vrátit k tomu Mírovi Slodičákovi, se kterým si lidi chtějí povídat, a ne se jenom fotit.

Ve stejný rok, jako vyšlo vaše debutové album, jste získal Slavíka v kategorii Objev roku. O čtrnáct let později, jak již bylo řečeno, vyprodáváte haly a přebíráte sošky v "hlavní" kategorií Zpěvák roku. Co je podle vás samotného důvodem vašeho úspěchu?

Prostě skládám písničky a pak je energicky hraju lidem. Nemám recept, ale možná je to tím, že jsem normální a lidi asi potřebují okolo sebe lidi, jako jsou oni sami. Hrdinů a hvězd už je tu dost. Na nic si nehraju. Hraju jen na piano.