"Jsem v šoku, že se takhle dá najít láska," říká Zorka Hejdová o show Love Island

Rozmýšlela jste se dlouho, když přišla nabídka na moderování druhé řady show Love Island?

Ani ne, tam šlo jen o to, co mi řekne manžel, takže jsem vlastně zodpovědnost toho rozhodnutí hodila na Míru a čekala jsem jen na to, co mi řekne. A řekl, že to zvládneme, že si tu práci dokáže nastavit tak, aby to nebyl problém, i když se musí částečně vracet do Prahy.

Ani v rádiu nebyl problém s tím, že na několik měsíců zmizíte z odpoledního vysílání?

V rádiu jsem to samozřejmě musela nechat schválit, ale neměli moc na výběr, protože před časem uvolnili mého kolegu Tomáše Zástěru. A když mohl letět on na show Survivor, tak proč bych nemohla já? V rádiu nás ale vždycky podpoří, když se objeví nějaká zajímavá příležitost.

Myslíte si, že se takhle, pod dohledem kamer, dá najít láska?

Upřímně jsem si to nemyslela, ale po zhlédnutí té první série jsem přesvědčená, že dá, a jsem z toho v šoku. Vzhledem k tomu, že Martin s Laurou, kteří to vyhráli, se budou brát, tak je to ten nejlepší důkaz o tom, že to má smysl. Dneska už není in chodit do barů a čekat tam, co se naskytne. Většina mých známých se seznámila přes sociální sítě. Tak proč se neseznámit ve vile, kde za ty dva měsíce prožijete velmi intenzivně všechny situace? Úskalím ale může být ten návrat do všední reality.

Moderování show znamená se na čtvrt roku přestěhovat na Kanárské ostrovy. Máte tam někoho k ruce?

V čase, kdy je manžel v Čechách, tak nastupují rodiče. Sháněli jsme baráček, kde je samostatná ložnice pro ty, kdo mi budou pomáhat, když Míra pracuje.

Odletěla s vámi celá rodina, včetně vašeho pejska Barneyho?

Ano, a byl to pro něj první let letadlem, takže jsem se samozřejmě byla poradit na veterině, i co se týká třeba nejrůznějších španělských parazitů, se kterými by se mohl potkat.

A jak tu změnu prostředí prožívá váš rok a půl starý syn Nikolásek? Nevadí mu to?

Myslím, že ne, je vážně ještě malinký. V létě jsme si vyzkoušeli cestování a zdá se, že je to dobrodružný typ. Takže pro něj je pozitivní, že může běhat u moře v plavečkách, a nic mu nechybí.

Nebojíte se pak návratu do zimy?

To bude samozřejmě ta méně příjemná část, no, takový je život. Ale jsme rádi, že si to léto trošku prodloužíme. Vracet se budeme v půlce listopadu, tak to snad ještě nebude tak hrozný.

To vypadá, že jste s manželem spíše letní typy.

Stoprocentně letní. My milujeme léto, je na nás v Čechách strašně krátký a už dlouho jsme se bavili o tom, že bychom si to vyzkoušeli, jaké to je žít u moře a fungovat v teple.

Takže přemýšlíte o tom, že byste se odstěhovali někam k moři natrvalo?

Myslím, že dokud jsou naše pracovní závazky v Čechách, tak to možný není. Ale do budoucna je to jedna z variant. Pokud bychom tady ty pracovní závazky neměli, tak proč ne. Oba by nás to lákalo.

Vy nežijete v Praze, ale u Plzně, což znamená denní dojíždění. Neunavuje vás to někdy?

Je to o nastavení mysli. My jsme věděli, že naše soukromí máme tam, a nikdy jsme se nechtěli stěhovat do Prahy. Když jsme tam postavili dům, tak to rozhodnutí jsme přijali za své a já se nad tím vlastně vůbec nezamýšlím. Beru to jako rutinu a součást svého života. Taky strašně ráda řídím, je to pro mě relax. Třeba odjíždím z rádia, potřebuju ještě něco vyřídit, někomu zavolat a na to mám tu dálnici. Pak si pustím nějakou muziku, vydechnu si a přijíždím domů s čistou hlavou. Máme to striktně oddělené, práce je v Praze s soukromí je v Plzni.

Kolik ročně najezdíte kilometrů?

Hodně. Koukala jsem teď na tachometr a je to skoro pětačtyřicet tisíc kilometrů.

A jaký jste řidič?

To je dobrá otázka. Myslím, že až moc zkušený. Takže třeba občas šlápnu víc na plyn, přiznám se, že nějaké pokuty za rychlost už taky byly. A někdy asi až moc spoléhám na to, že tu cestu znám, jak se říká, i poslepu. Jsem pak taková hodně suverénní, ale díkybohu se mi to ještě nikdy nevymstilo. Musím si pak připomínat, že když jsem začínala řídit, tak jsem si říkala, že ti Pražáci jezdí jako prasata, a dneska se přistihnu, že dělám stejný věci jako oni, a říkám si, že jsem takhle vlastně nikdy řídit nechtěla. Občas mě ale ten každodenní shon donutí a pak na sebe nejsem pyšná.

Zpátky k synovi. Dokážete už teď říct, jestli byste třeba zpětně něco udělala jinak?

Myslím si, že ne. Ze začátku jsem cítila obrovský tlak, kdy vám zejména na sociálních sítích všichni radí a taky vás hodně kritizují. Ale řekla bych, že jsem to zařízla dost brzo a taky jsem dočasně přestala číst všechny ty komentáře. Jsem ten typ, který se jen tak nenechá někam natlačit, a hlavně už neřeším, co si o mně ty ostatní maminky myslí. Každá máma ví nejlíp, co je nejlepší nejen pro její dítě, ale taky pro ni. Což je podle mě strašně důležitý, protože některé maminky jednají v zájmu toho dítěte, ale jsou samy nešťastné. Takže se snažím u sebe najít nějaký balanc, ale bez ohledu na to, co mi kdo radí. Protože to je moje cesta. Nikdo jiný to nemůže posoudit.

Nelitujete třeba svého rozhodnutí ukazovat svého syna na sociálních sítích?

Asi ne. Jsem si plně vědoma všech svých kroků. Věděla jsem například, že svoje dítě nechci na sociálních sítích tajit a při mé práci to v podstatě ani nejde. Žijeme v době, kdy je to pro nás přirozený. Za pár let to třeba bude úplně jinak. Myslím, že to máme hezky nastavený, a změnu udělám v době, kdy nám to přestane vyhovovat.

Porušila jste už nějaká svá mateřská předsevzetí?

Takových věcí jsem porušila strašně moc. Ať už jde o tablet k jídlu, nebo pohádky na YouTube. Taky jsem polevila, co se týká stravy. Chtěla jsem být velmi striktní v rámci nějakého návyku na cukr. Ne že bych mu já dávala sladký, ale když něco dostane od babičky, tak nejsem ten typ, že bych to hrotila.