Conium maculatum
Lidové názvy: bolehlav kropenatý, bolehlav skvrnitý, kozí petržel, mrkvoun, matonoha, matožník, myší kmín, rozpuk, sviní veška, všivák, všivec, blakota aj.
Čeleď: miříkovité (okoličnaté)
Bolehlav plamatý se řadí k nejjedovatějším rostlinám našich končin. Toxická je celá rostlina. Ta navíc může otrávit jak vnitřně, tak pouhým čicháním ke květům. Svým vzhledem připomíná běžnou zeleninu užívanou v kuchyni a lze ji za jedlé rostliny zaměnit. Příbuznými jedovatého bolehlavu jsou třeba mrkev nebo petržel, které patří do stejné čeledi miříkovitých.
Popis rostliny
Bolehlav plamatý je jednoletou až dvouletou rostlinou. Může být vysoký od 1 až do 2,5 m. Má tuhou, přímou, dutou, jemně rýhovanou lodyhu. K charakteristickým znakům bolehlavu patří červené skvrny ve spodní části lodyhy. Ještě typičtější je však nepříjemný pach vadnoucí a schnoucí rostliny, který nápadně připomíná myšinu.
Listy rostliny jsou dvakrát až pětkrát zpeřené, mají trojúhelníkový obrys a délku až 50 cm. Zatímco dolní listy jsou řapíkaté, horní jsou pochvovitě přisedlé. Na rozdíl od lodyhy, která má bledě zelenou barvu, jsou listy tmavě zelené.
Bolehlav kvete v období května až srpna. Květenství tvoří okolíky složené z 5 – 20 okolíčků. Květy jsou jednopohlavní i oboupohlavní. Korunní lístky drobných květů jsou bílé, mají obsrdčitý tvar.
Plodem je žebernatá dvounažka šedozelené barvy o velikosti asi 3 mm. Na jedné rostlině může dozrát až 15 tisíc plodů. Právě plody přitom obsahují nejvyšší koncentraci smrtelného jedu.
Nebezpečí rostliny se odráží přímo v jejím latinském názvu. Dle některých pramenů pochází z řeckého „koné“ v překladu „smrt“. Další prameny se odvolávají na řecké slovo „kona“, které v češtině znamená „točit se dokola“. Má tak odkazovat na příznaky otravy, kterými jsou mj. závratě.
Výskyt a pěstování
Bolehlav plamatý najdeme na celém území Evropy (vyjma severní Skandinávie), vyskytuje se také v Asii nebo jižní Africe. Rostlina byla druhotně zavlečena i do Severní, Střední a Jižní Ameriky nebo na Nový Zéland.
U nás je výskyt bolehlavu zaznamenán od středověku. Posléze vymizel, aby se v osmdesátých letech minulého století znovu objevil v masovém měřítku. Lokálně je rozšířen bohužel hojně. Daří se mu především v teplejších oblastech.
Bolehlav plamatý se prosadí zejména v prořídlých porostech. Vyhovují mu rumiště, komposty a skládky. Najdeme ho také v příkopech podél cest, na březích řek, lemech lesů, křovinatých stráních, na okrajích polí nebo v sadech a zahradách. Má rád kyprou, dusíkatou půdu, nejlépe hlinitou.
Pro svoji toxicitu rozhodně není vhodný k pěstování. Nebezpečný je nejenom člověku, ale i dobytku. Není tak vítaný ani na loukách a pastvinách, kde se však může také vyskytovat.
Antický jed i středověký lék
Celá rostlina obsahuje vysoce jedovatý alkaloid koniin, nejvíce ho najdeme v plodech (až 2 %), nejméně pak v kořeni. Bolehlav plamatý v sobě nese i další alkaloidy jako konhydrin nebo konicein. Určité množství alkaloidů vyprchá sušením, takže se zmírňuje toxicita rostliny, avšak rozhodně zcela nemizí.
Jedovaté působení bolehlavu je známo již od dob antiky. Již tehdy se rostlina užívala jako jed. Byla rozšířená nejenom mezi traviči, ale běžně sloužila i k oficiálním popravám. Údajně měl být bolehlav podán i Sokratovi.
Mezi prvními známkami otravy se paradoxně objeví povzbuzení organismu, až následně dochází k útlumu a ochrnutí kosterního svalstva. Ochabují končetiny, dřevnatí jazyk, objevují se problémy s polykáním. V nejhorších případech dochází k zástavě dechu. Slabší otravy provází slinění a zažívací potíže jako zvracení, průjem, bolesti žaludku a břicha.
Při požití jedu je třeba co nejrychleji vyhledat lékařskou pomoc. Vyvolává se zvracení, podávají se projímadla. Jed musí být z těla co nejrychleji vyloučen. Na zmírnění účinků otravy se podávají stimulanty jako kofein, opium nebo strychnin.
I přes svůj jedovatý obsah bolehlav ve středověku sloužil také v lékařství, mj. jako anestetikum a analgetikum. Šťáva z nezralých plodů se po kapkách užívala jako prevence proti choleře.
