Naše hlava má škatulky ráda. Může pak fungovat automatičtěji a bez zbytečného uvažování. Umí si totiž zařadit všechny informace tak, aby nad většinou z nich už nemusela přemýšlet.

Jako těhotná se teď často setkávám s otázkou, zda čekám kluka nebo holku. Přičemž si myslím, že s touto informací se ptající se osoba už dále zabývat nebude. Proč taky, když se jí osobně netýká. Vezme to jako nějakou informaci, kterou si zařadí, a tím má hotovo. Když dotyčným popravdě odpovídám, že zatím pohlaví netuším, často se mě druhá strana ptá aspoň na to, koho si přeji víc. Prostě chce slyšet aspoň něco. A to ještě mluvím o tom "lepším" šupleti.

A plánujete ještě druhé?

Našich známých se na potkání ptáme často i na velmi intimní záležitosti, do kterých nám vůbec nic není. A tak z nás "padají" otázky typu "jestli někoho mají, kdy se budou vdávat-ženit, zda-li plánují děti a kolik".Ženy často škatulkujeme podle toho, jestli a jak dlouho kojí, zda spí s dětmi v posteli, jestli preferují nosítko či kočárek, kolik měsíců či let plánují být doma s dětmi, a za jak dlouho se chtějí vrátit zpět do zaměstnání.Tyto údaje nám pak stačí k tomu, abychom si všechny, kterých se na takové otázky vyptáváme, někam zařadili. Do škatulek "workoholičky, "bio matky", "chladné ženy", a tak dále.

Lenka Wernerová

Zakladatelka módního a lifestylového blogu Ze Života Ženy (www.zezivotazeny.cz), který začala psát na mateřské. Své příspěvky též zveřejňuje na svém instagramovém účtu. Svými módními outfity, kosmetickými tipy a pozitivním přístupem k životu se snaží inspirovat maminky a všechny ženy,  které v rodinném a pracovním shonu chtějí myslet také samy na sebe. Je milovnicí Coco Chanel a jejího nesmrtelného klasického stylu. Objevujte s ní nadčasové kombinace a kouzlo každého dne, který, jak říká, stojí za to prožít s úsměvem a stylem.

Nesuďme

Všechno by to bylo hezké, kdybychom se o druhé skutečně zajímali. Kdyby nám šlo o to, něco se o nich dozvědět, navázat s nimi hezký a hluboký vztah. Jenže my naopak získané informace o nich šíříme dál, našim dalším známým, se kterými nevěřícně kroutíme hlavou nad tím, co jsme se právě dozvěděli. A tady nám ty škatulky začínají škodit. Začínáme totiž druhé hodnotit. Jenže podle několika málo otázek a našich škatulek člověka soudit skutečně nelze.

Zamést si ve vlastním já

Mám takovou teorii. Nejvíc soudí ti, kteří nemají zametýno před vlastním prahem. Ti, kteří se nechtějí zabývat sami sebou, protože by je to mohlo bolet. A tak se raději zabývají těmi druhými. Jenže tudy cesta nevede. Nevede přes škatulky, ani přes hodnocení. Jediná pravá cesta, která má smysl (i když je občas nepříjemná), a na které se něco dozvíme, vede od nás k k nám. Z našeho já do našeho já. Od srdce do srdce. Ze srdce.