Určitě jste už také slyšeli o sporech ohledně dědictví. Někdy to jde tak daleko, že nastane nenávist až za hrob. Je to stejně zvláštní. Za života maminky se sourozenci milovali, no jasně, občas si vyměnili názory na rodinu, politiku a společnost. Ale to bylo asi tak všechno. Jinak šel život dál a na maminčiny buchty s povidly se jezdilo pořád. Jenže, máma zemřela, táta už před lety a zármutek vystřídaly hádky, komu připadne barák, komu peníze, komu chalupa. No hrůza! "Hele, ty jsi na mámu v poslední době kašlal," pronese Vašek a Jarmila se hned přidá. "Nejvíc jsem se o mámu starala já, jezdila každý víkend jak divá, tak barák je můj a basta fidli." 

A pokud se nedohodnou, nastane bitva právníků, kdo s koho. Po léta relativně stabilní vztahy v rodině dědictví rozvrátí a promění v mezilidské peklo. Přetřásají se prastaré křivdy, dokonce se vynese i to, že Jardovi v dětství rodiče nadržovali a na Blážu kašlali. Olej do ohně navíc mnohdy přilévají manželky a manželé dědiců. Znám jeden případ sourozenců, kteří si vždy pomáhali a prostě se měli rádi. Bratr postavil krásný dům, oženil se, měl děti. Rodinka k pohledání. Sestře to tak nevyšlo, rozvedla se a měla jednoho syna. Byt naštěstí vlastnila ona. Když přišel čas důchodu, nechala byt synovi s tím, že se vrátí na "stará kolena" do rodné vesničky. Zbyl tam domek po mámě, a tak chtěla bratra vyplatit. Odhadní cenu měli, a proto mu ji nabídla. Jenže! Jakmile se o tom dozvěděla manželka dotyčného bratra, rozčilila se. "To se necháš okrást? Odhadní cena je přece něco jiného než současná realita. Ten domek má mnohem větší cenu a ségra musí zaplatit víc." Sestra nevycházela z údivu: "Ty chceš na mně vydělávat, brácho?" Konec si domyslete sami.

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jiný případ, který jsem slyšela. Dva sourozenci zdědili také dům po rodičích, který si původně chtěli rozdělit půl na půl. Ale pak přišel bratr s nápadem, že to není správné, protože on má dvě děti a sestra jen jedno. Tudíž on by měl dostat tři čtvrtiny a ona čtvrtku. Nebo tak nějak. Chápete to? A ještě jeden případ uvedu. Pan Jiří byl rozvedený s Klárou a měl s ní tři děti. Pak onemocněl a jeho druhá žena ho přemluvila, aby nechal přepsat vilku na ni. Nebo jestli jí ji prodal za symbolickou cenu nebo daroval, to vážně nevím. Ale to není podstatné. Děti vydědit nemohl, jelikož neměl důvod, ale protože nic neměl a vilu za svého života prodal nebo daroval, tak děti nedostaly nic. Spor ještě není u konce, ale mě udivilo to chování otce a jeho druhé ženy. Proč nemyslel na děti? Zatmění zdravého rozumu nebo mu jeho druhá láska vymyla mozek? A co ona? Říká jí něco morálka? Nebo slušné chování? Asi ne.

Tak to vidíte. Lepší je nezdědit nic. Aspoň se člověk zbytečně neužírá a netrápí. Takže kontrolní otázka. Co je nejčastějším důvodem hádek v rodinách? Odpověď zní finance. Ne nadarmo se říká, že když jde o majetek, projeví se charaktery. Určitě to není tak všude. To abych nepřeháněla. Ale tak nějak mi připadá, že čím více jsou lidé bohatší, tím více chtějí. Vztahy jdou stranou a finance se blyští na prvním místě pomyslné pyramidy. A tak po smrti blízké osoby se supi slétají. Smutné. Zdá se mi, že vztahy v rodině se dnes nějak zvláště nepěstují. Příbuzní se navštěvují stále méně, až se jeden druhému ve světě ztratí. Dokonce i mezi sourozenci je to tak. Bydlí od sebe kousek, ale na kafe jdou radši s kamarádkou než se sestrou. Je pravda, že si člověk může být mnohem bližší s přítelkyní než se sourozencem, ale přece jen, krev není voda. 

A ještě jeden příběh jsem četla. Trochu úsměvný. Bratři se rozhádali kvůli autíčkům, která sbíral jejich otec. Sbírka měla určitou hodnotu, a proto ji chtěl jeden z bratrů prodat, kdežto druhý si ji chtěl ponechat pro své kluky. Nakonec to snad dopadlo dobře. Smířili se. Takže to snad s námi lidmi není tak špatné. My se sestrou, když jsme zařizovaly pozůstalost po rodičích, jsme řekly notářce, že je vše přece jasné. To znamená napůl. Usmála se a podotkla: "Nemyslete si, takhle to není vždycky." Ale mělo by, nebo snad ne? "Nikdy si nenamlouvejte, že někoho dobře znáte, pokud jste se s ním nedělili o dědictví." - Johann Kaspar Lavater, švýcarský básník, filozof a kněz.

A jak to vidíte vy?