BLOG Olgy Porrini: Je to náhoda, či spíše osud?
Jste racionální bytost a na osud nevěříte? Všechno, co se děje kolem nás, je jen a jen náhoda? Nebo patříte mezi ty, kteří vše připisují osudu, se kterým nelze nic dělat? Zvláště pokud se nám děje něco špatného, že?
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Zkrátka, když se nám v životě něco nedaří, svádíme to na osud. Ach jo, to mám ale těžký osud, ať dělám, co dělám, tak to nevyjde. Jedna známá mi vyprávěla, že asi tak před rokem seděla sama v obýváku, ale něco jako by ji táhlo ven. A tak šla na procházku. Na Vyšehradě se posadila na lavičku, protože už ji bolely nohy, a koukala pánu bohu do oken. Za chvíli si k ní přisedl kluk s kolem, které opřel o strom. Měl rozbité koleno, a tak si ho ošetřoval. Netrvalo dlouho a dali se do řeči. Příští víkend už vyrazili na kolo spolu. Tak jak to teda je? Osud, nebo náhoda?
Některé situace vypadají, jako by prostě nemohly být náhodné, ačkoli zdravý rozum říká něco jiného. Já sama jsem na jedné zahraniční cestě potkala člověka, se kterým jsem si výborně popovídala. Před mým odjezdem mi dal svoji vizitku se svým jménem… Pro případ, že bych se chtěla ozvat. Zapomněla jsem na to. Asi tak za měsíc jsem šla do knihovny. Mám ráda historii, a tak jsem hledala knížky v této sekci. Jedna mě obzvlášť přitahovala, i když o této historické osobě už jsem měla načteno opravdu hodně. No, půjčila jsem si ji. Doma jsem ji otevřela a představte si, že ten kníže, o kterém knížka pojednávala, zaměstnával na svém dvoře minesengra, který se jmenoval úplně stejně jako dotyčný muž z mého zahraničního výletu. Nešlo o žádné obyčejné příjmení. Náhoda? Nebo osud? Carl Gustav Jung to nazývá synchronicita. Ta pro Junga znamenala v podstatě opak kauzality. Na události ve světě se běžně díváme jako na kombinaci příčin a důsledků. Všechny akce vyvolávají reakci. Naopak synchronicita předpokládá souslednost jevů nikoli na základě kauzality, nýbrž podle smyslu. Nevěříte? Můžeme to nazvat také smysluplná náhoda. Jistě se vám vybaví takové příběhy, kdy jste zrovna na někoho mysleli (dlouho se vám totiž neozval) a dotyčný právě zavolal.
Má dobrá kamarádka odjížděla od maminky a v rádiu vyprávěli o jakémsi městečku. Náhle minula ukazatel, na kterém bylo právě toto město napsané. Ano, právě tím městem projížděla. Prodává v Praze v jednom luxusním butiku. Jednou tam přišla zákaznice z Německa. Daly se do řeči a dotyčná Němka jí sdělila, že jede na víkend do takové zapadlé vesničky na západě Čech. Byla to právě ta vesnička, z které moje kamarádka pocházela. Zase nevěříte? Já nevím. Je pravda, že každý z nás má v kapse několik podobných příběhů.
Někteří lidé jsou těmito "náhodami" velmi přitahováni. Takové věci se jim stávají častěji. Jaký mají význam? Jaké poselství chtějí sdělit? Přichází k lidem, aby jim pomohly změnit dosavadní hodnoty? Kdo ví… Skeptici totiž tvrdí, že synchronicita je produkcí naší vlastní mysli. Těch překvapivých shod okolností si lidé všímají, když hledají odpověď na nějakou otázku. Ale!
Mně se například stalo, že jsem pro vnučku sháněla Goofyho (postavička od Disneyho), kterého ztratila někde v Pise, v Itálii. Byla na něho fixovaná a ze ztráty byla opravdu moc smutná. Hlavně večer, protože byl jejím kamarádem na spaní. Chtěli jsme koupit jiného. Jenže Goofy nešel sehnat. Pátrala celá rodina. Všude. V obchodech kamenných i na internetu. Dokonce i v Anglii, kde máme příbuzné. Zapojili jsme kdekoho. Ale Goofy jako by se z obchodů vytratil. Den před Vánocemi jsem šla do Kauflandu nakoupit. V podstatě jsem nic nepotřebovala, ale něco mi našeptávalo, abych šla… A tak jsem šla. Do nákupního košíku jsem položila chleba a další potraviny a procházela mezi regály s hračkami. A tam jsem ho uviděla! Goofyho. Ležel jediný na polici, jako by na mne čekal. Nevyšla jsem z údivu. A tak ho vnučka přece jen našla pod stromečkem. Ještě nevěříte?
Ať už věříme na osud, nebo na náhodu, vyjde to nastejno. A tak nakonec slova německého filozofa Arthura Schopenhauera: "Osud míchá karty, my hrajeme."
Co si o tom myslíte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
