Naštvala vás nadřízená v práci? Obvinila vás neoprávněně, že jste něco udělali špatně? Plná vzteku a zloby jedete tramvají a doufáte, že vztek zmizí. Ale ouha! Je tam uvnitř nalepený snad na všechny orgány a ven se mu nechce ani za nic. Odemknete dveře svého bytu a v chodbě uvidíte plno bot, tenisek a jiných škrpálů. "Sakra, to si je nemůžete uložit do police? Kolikrát vám to mám říkat?" řvete na děti a do bot kopete jako pominutá. Ratolesti zmizí ve svém pokojíčku, ale do cesty se vám připlete manžel, který nestihl vzít roha. "To jim nemůžeš něco říct? Je to pořád dokola, všechno dělám jenom já a ty se válíš na gauči!" A teď mohou nastat dva scénáře. První, že manžel zarytě mlčí a kouká, kde nechal tesař díru, a druhý, že se vám bojovně postaví a zaútočí též.

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Ach jo. Ty emoce! Jenže ony nás nepřepadnou z ničeho nic, mají vždycky nějaký důvod. Nejde o virus, kterým jsme se mohli nakazit v tramvaji. Jen někdo z nás je prostě emotivní více, jiný méně. Ale člověk úplně bez emocí asi neexistuje. Jaké jsou tedy ty základní? Strach, vztek, radost, odpor, smutek a údiv. Snažit se emoce úplně odstranit, není dobré. Řekněme, že se člověk obrní proti vnějšímu světu, ale nebude tak cítit nic. Naopak člověk emotivní, kterého dokáže rozplakat telenovela v televizi, se dokáže i více radovat než jeho opak. Radost a smích přece patří ke koření života a já osobně bych se jich vzdát nechtěla.

A pak. Emotivní člověk úplně své "pravé já" potlačit nemůže. Tutlá v sobě smutek a pláč, štosuje je ve svém nitru a ony si tam jen čekají, až budou mít příležitost dostat se ven. Pak jsou tito lidé zaskočeni jejich silou. Valí se ven s řevem i slzami a je to výbuch opravdu grandiózní. Někde jsem četla, že italská domácnost je lepší než ta tichá. Vyčistí se vzduch a jede se dál. Na druhou stranu mít doma nebo v práci vzteklouna není žádná výhra. Jde o emoce ryze negativní a řečeno slovy odborníka vzteklounů je na světě hodně. "S tebou už nikdy nikam nepojedu! Vždycky všechno zkazíš! Jsi příšerný sobec!" Když na nás někdo křičí, začneme řvát taky nebo se rozbrečíme a za každou cenu se snažíme obhájit! Jenže to je k ničemu. Naopak, vzteklouna to ještě více popudí. 

Proč vlastně lidé křičí? Tak za prvé je to strach. Představte si situaci, že máte domluveno s potomkem, že dorazí ve dvě. Je už půl třetí a dítě nikde. Telefon vyzvání a nikdo ho nebere. Zprávy zůstávají nepřečteny a hodiny ukazují čtyři. Když pak zarachotí klíč v zámku a synek nebo dcerka vesele vstoupí do dveří, už se neovládnete. Řvete, máváte rukama hlava nehlava. Ano, byl to strach, který vztek vyprovokoval. Jindy zase na vás řve šéf v práci, že je všechno "blbě" a že vy jste ten neschopný a kvůli vám jde celý projekt do háje. Tak tady je vztek odpovědí na nevyrovnanost s nějakou složitou situací. Šéf si prostě neví rady, tak to odnesete vy. 

Spousta lidí začne zvyšovat hlas jen proto, že se domnívá, že je druhý člověk neposlouchá. Určitě znáte případy, když mluvíte s dítětem a to přitom kouká do mobilu. Máte pocit, že vás ignoruje, a křikem se snažíte upozornit, že mluvíte vy a že je to důležité. Někdy lidé zase ječí ve chvíli, kdy se cítí bezradní. Nevidí žádné východisko, a tak se snaží zoufalství ze sebe vykřičet. Pak jsou mezi námi i tací, kteří mají agresivní sklony. Ti většinou nejen křičí, ale často se uchylují i k fyzickému násilí. Tady platí jediné. Vzít nohy na ramena. S nimi žádný spor nevyhrajete. Čím více argumentujete, tím je to horší. Jako v aréně, když máváte červeným praporkem na býka. 

A ještě jeden druh vzteklounů bych připomněla. A to jsou ti, kteří v tomto prostředí vyrůstali. Mají totiž zafixováno, že řvát je úplně normální. Ale samozřejmě jsou přece i jiné emoce! Ty krásné, které jsem zmínila výše. A to je radost!  Tu doprovází smích, objetí, skákání, výskání a něžnosti. No, není to krása? Narodilo se vám miminko? Vzala si nejstarší dcera prima chlapa? Má dnes syn promoci? Vyhrál závody? Ale i ty prostší. Svítí sluníčko? Rozkvetly vám tulipány nebo vánoční kaktus? Viděli jste pěkný film? Radost z prožitku ve vás vzbudil i pláč. No ano, i slzy jsou někdy projevem radosti. Další důležitou emocí je smutek. No, je to tak. Někdy radostné události vystřídají ty úzkostné, bolestné a smutné. Sem patří třeba ztráta člověka. Nemá smysl to vytěsňovat. Naopak. Přirozené truchlení k lidskému životu patří. Máte obavy o budoucnost? O ztrátu zaměstnání? Probdíte noc v obavách o své blízké? Ano, jsou to emoce docela přirozené. Žel, smát se každý den nemůžeme. Ale o to větší radost přijde, pokud se problémy vyřeší.

Zkrátka, lidé a emoce k sobě patří odjakživa. Někdo je prožívá více, někdo méně, to už patří k naší genetické výbavě. S tím nic neuděláme. Ale těm lidem, kteří mají své prožitky silnější, bych řekla, ať jsou rádi. Sice je to s nimi jako na houpačce a často jsou prohlášeni za hysterické osoby, ale smát se nebo plakat dvojnásobně stojí za to. Vzpomeňte jen na slova ekonoma Matta Ridleyho: "Kdybychom neměli emoce, byli by  z nás racionální idioti."

A na závěr si neodpustím ještě jeden citát: "Emoce jsou barvami duše, jsou velkolepé a neuvěřitelné. Když je necítíš, svět se stává mdlým a bezbarvým." - William Paul Young, americký spisovatel.

A jak jste na tom s emocemi vy?