Když se procházíte známým krajem, navštěvujete hrady a zámky, tajuplná místa, tak tam všude narazíte na legendy a pověsti. Vždyť už Alois Jirásek se nechal inspirovat pověstmi a pod názvem Staré pověsti české se úplně všem vybaví pověst o našem praotci Čechovi. Někoho z nás napadne kacířská myšlenka, že měl náš praotec zamířit více k jihu, abychom i my si mohli více užívat slunko a hlavně moře. Jó, to by se líbilo i mně. Ale co naplat, zakotvil ve středu Evropy, a když se to vezme kolem a kolem, tak to také není zas tak špatné.

Dějiny světa, lidstva, kultur a národů byly od pradávna předávány ústní formou z generace na generaci právě v podobě pověstí, bájí a legend. Nemůžu si pomoct, ale v duchu vidím původní praobyvatele, jak se zraky upřenými a pusou otevřenou hledí na vypravěče. Jak ho museli uctívat, když tohle všechno znal. Tam odtud asi pramení i vznik prvních pohádek. A kdo by je neměl rád, že? Zrovna tak řecké báje a mýty o bozích, kteří měli úplně lidské vlastnosti, jen navíc ty nadpřirozené schopnosti. No ano, zneužívali je. Ale zároveň byly pepřem a solí, které dodávaly bájím tu správnou šťávu. Prostě vypravěč měl básnické střevo a každý další ji ještě vylepšil.

V českém prostředí se vyskytují pověsti a legendy. I když rozdíl tam je. Legendy se nachází hlavně v náboženském prostředí. Pojednávají o životě světců, popisují jejich činy, život a smrt, většinou mučednickou. Často se tam objevují zázraky. Takový mučedník je jakýsi nadčlověk, kterého by obyčejní smrtelníci měli velebit a obdivovat. Pověst se obyčejně zakládá na pravdivé události, která ale byla časem převyprávěním a dokreslováním zliterárněna, a ztrácí tak na věrohodnosti. Že by ten náš milý Čech se svou družinou nevylezl na Říp, ale na Milešovku nebo Sněžku? A není to jedno? Každopádně pro Staré pověsti české byly Aloisi Jiráskovi předlohou Hájkova kronika, Kosmova kronika česká a kronika Dalimilova. Že je toto čtení místy jadrné, poetické, rozverné, napínavé a vlastenecké? Tak to má přece u každého literárního díla být. Knihu má Jirásek rozdělenou na tři části. První jsou právě staré pověsti české. A ty já mám nejraději. Zejména tu "O Krokovi a jeho dcerách", jejichž jména mi dlouho vrtala hlavou. Copak Libuše, to je jméno obvyklé, ale proč Kazi a Teta? Kazi od slovesa kazit a Teta? Bůh ví. Pak miluji pověst "O Libuši" a úplně nejraději mám "Dívčí válku". V druhé části jsou pověsti doby křesťanské a tam jednoznačně u mě vítězí "O králi Ječmínkovi" nebo "Žito kouzelník". A konečně ve třetí části jsou starobylá proroctví, z nichž nejznámější je to "Sibylino proroctví" nebo "Proroctví slepého mládence". 

Ale nechme Jiráska Jiráskem, ostatně toho zná skoro každý.  Existují i pověsti regionální, takže známe pověsti z Prahy, z Českého ráje nebo třeba z Pojizeří a Podkrkonoší. Pověsti a legendy jsou i z oblasti Českého Krumlova. Prostě všude. V nich se to jen hemží nejrůznějšími strašidly, čerty, nadpřirozenými bytostmi a tajemnými událostmi. Fantazie jede na plné obrátky. A tak třeba na hradě Houska se nachází samotná brána do pekel a na hradě Frýdlant prý dle pověsti hrál v kostky Bedřich z Bibrštejna s čertem a prohrál nejen svůj majetek, ale i svou duši. Jako památku na své vítězství čert zapřáhl do pluhu pár vraníků a do skalky u hradu vyryl brázdu. Kdo nevěří, ať tam běží, mezi horním a dolním zámkem je vidět dodnes. A co teprve Praha? Co místo, to tajemno a mystično. Třeba pověst o Golemovi. Rabi Löw měl jednou sen, ve kterém se mu objevil nápis: Vytvoř z hlíny tvora, který ti bude pomáhat proti všem nepřátelům! Stalo se. Jenže síla Golema rostla, a když jednou rabi zapomněl vyjmout Golemovi šém, no vždyť pověst známe a víme, jak to dopadlo… Ničil vše, co se mu postavilo do cesty. Poté mu rabi vyndal šém a poslal ho odpočívat na půdu. Nakonec se tělo rozpadlo a zbyl jen prach. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Další veleznámou pověstí je ta o knížeti Bruncvíkovi. V Karlově mostě je zazděný zázračný meč, který sám srážel hlavy nepřátelům. Až bude prý české zemi nejhůře, vyjede kníže Václav na koni v čele blanických rytířů a jeho kůň rozkopne most právě v místě, kde se meč nachází. No řekněte, není to hezké? Pověstí a legend je nepřeberné množství, a proto je sbírali třeba i K. J. Erben nebo Božena Němcová. A tak až vyrazíte sami do lesa a uslyšíte nějaké neznámé zvuky a praskání, pomyslete, že to nemusí být zrovna nějaké zvíře nebo pták. Může to být třeba Hejkal nebo lesní víly. Kdo ví? Proto se mám na pozoru, abych nešlápla na bludný kámen nebo nezabloudila do perníkové chaloupky. Perník mám totiž docela ráda. Asi bych si uloupla…

A tak ještě na závěr citát Ericha von Dänikena: "Legendy milují zázraky." A já musím souhlasit. 

A jak to vidíte vy?