BLOG Olgy Porrini: Základní princip lidské solidarity

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Co solidarita znamená, všichni víme. Solidární člověk je ten, který je ochotný pomoci, podporuje druhého nebo nějakou skupinu a úspěchy a neúspěchy pociťuje jako své vlastní.

Kde se však toto slovo vzalo? Pochází z latiny, kde slovo "solidus" znamená pevný, celistvý. Slovo se dále vyvíjelo ve všech jazycích a dnes ho chápeme jako soudržnost a vzájemnou podporu. Tolik teorie. A jak to vypadá v praxi?
Jsou mezi námi lidé, kteří jsou solidární více či méně, ale i tací, kterým toto slovo nic neříká. Buď ho neznají, nebo ho ze svého slovníku vyškrtli. Bydleli jsme v činžovním, čtyřpatrovém domě. Na každém patře byly dva byty (tedy co byt, to jedna rodina). Na domovní schůzi bylo dohodnuto, že každá "partaj" bude mýt schody vedoucí k bytům jedenkrát za 14 dní. Tedy na střídačku. Fungovalo to léta. Rodiny byly solidární a věděly, že to za ně nikdo neudělá. V opačném případě zůstanou schody špinavé a nečistota se tak roznese do jednotlivých bytů. Jenže! Naši sousedé se přestěhovali a přišli noví nájemníci. A ti - pravidlo sem, pravidlo tam - na nějaké mytí schodů kašlali a my, jakožto jejich sousedé, si mohli o nějaké solidaritě nechat jen zdát. Každá domluva byla marná. Domovní schůze silně připomínaly film Vlastníci. A tak jsme ty schody myli my každý týden. Sousedé dělali mrtvého brouka a sem tam si s gustem na čerstvě umyté schody šlápli botou vymáchanou v pořádném bahně. Žádný happy end se nekonal. Sousedé nás postupně přestali zdravit, mí rodiče zemřeli, já i sestra jsme se odstěhovaly, a kdo tam dnes ty schody myje, nevím. Podobné to tehdy bylo okolo popelnic. Nepořádek, kam se podíváš. Bylo až s podivem, co všechno lidé vyhazovali (a vyhazují) ke kontejnerům. Hlavně že to neměli doma, že? A ten "bordel" uklízel můj táta. "Už se na to nemůžu dívat," říkal, když bral do ruky koště a mířil k popelnicím. No, dej mu pánbůh věčnou slávu. Také já nevycházím z údivu, když jdu vyhodit odpadky. Ve žlutém kontejneru na plasty se válí papírové krabice a skleněné lahve a na hnědé popelnici pro biologický odpad byly dokonce vystaveny falešné zuby. Doufám, že opravdu byly k vyhození a že je tam nějaký chudák jen nezapomněl. Pokud ano, má smůlu. Popeláři už odjeli. Možná si řeknete, že to nemá s lidskou solidaritou co dělat. Ale má. Všem nám přece jde o životní prostředí, ne? A když už jsme si jednou dali tu práci a dovedli k dokonalosti "kam s ním", tak to dodržujme, prosím. Dokonalostí myslím barevné označení kontejnerů na odpad. Učí se to totiž již v první třídě základní školy.

A nyní k té solidaritě kolem koronaviru. Kde se vzal, tu se vzal a je mnohem silnější, než jsme si původně mysleli. A tak se proti němu spojme. Moc toho udělat nemůžeme, my obyčejní občané, ale i to málo je dobré. Tím myslím dodržování hygienických opatření, ochrana svého zdraví, a pokud se necítím fit, radši mezi lidi nejdu. Lidé, kteří jsou v karanténě, jsou v nezáviděníhodné situaci. Jsou zavřeni doma a mohou mít problémy s nákupem nebo
s vyzvednutím léků v lékárně. Určitě se najde způsob, jak těmto lidem vyjít vstříc a přitom zachovat pravidla bezpečnosti. Solidarita je cesta, jak si můžeme navzájem pomoci.

A nakonec bych si vypůjčila slova Quintuse Horatia Flaccuse: "Vždyť se i o tebe jedná, když sousední stavení hoří."

A to je pro dnešek všechno. Jak to vidíte vy?