BLOG Olgy Porrini: Vztahy za časů koronaviru
Jsme různí. My lidé. V extrémních situacích každý jedná úplně jinak. Někdo zachová chladnou hlavu, jiný panikaří a rovná ve sklepě zásoby potravin, další šije roušky, jiný volá policii na souseda, že na balkoně kouří bez zakrytého obličeje…
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
No ano, jsme opravdu odlišní. Všichni sice máme dvě ruce, dvě nohy, dvě oči, jeden nos a jednu pusu, ale každý z nás své "nástroje" používáme k jiným cílům. Já osobně mám velkou úctu ke všem, kdo podávají pomocnou ruku. Ti, kteří volají policajty, že soused Kropáček kouří na balkoně, ve mně spíš vyvolávají vztek. Jak by to asi ten chudák udělal? To má mít v roušce díru? Já sice nekouřím, ale potřebuji si zalít kytičky na terásce a promluvit si s nimi, když už není s kým jiným. To je mám zalévat v roušce? Bůh ví. Třeba mě ten "telefonista" pozoruje někde dalekohledem, a tak si ji raději nasadím. I když se mi chce říct: "Lidé, neblbněte", ale neřeknu radši nic. Jak říkal král v Pyšné princezně: "Už mlčím".
No, je to pro nás všechny zkouška. A taky výzva. Ukázat, kolik je v nás "toho člověka", kterým se občas pyšníme. I když já se domnívám, že právě v extrémních situacích se povahové rysy odkryjí nebo umocní. Kdo je dobrý člověk, stane se ještě lepším, kdo je zlý, bude ještě horší. Promiňte. Zrovna tak jako pandemie chřipky. Ta lidstvo doprovází již několik tisíc let a jen ve 20. století si vyžádala desítky milionů lidských životů (španělská chřipka). V dnešní civilizované Evropě na to rádi zapomínáme. Ale nechci nikoho strašit. Jsem totiž optimista. A věřím spíš v to dobré než naopak. Jasně že mám stejné otázky jako všichni. Jak dlouho to všechno potrvá? Teprve teď si člověk uvědomí, jak byl svobodný. Šel na procházku, kdy chtěl, s kým chtěl, kam chtěl. A věřte mi, že bych i já ráda hledala volnou židli v přeplněné zahrádce pěkné restaurace. A jak bych si tu skleničku vína nebo šálek kávy vychutnala. Pozorovat ten cvrkot a život lidí nejen v Praze, v Olomouci, v Kolíně nebo třeba v Paříži. O Benátkách nemluvě. Ta města duchů si nedokážu ani představit. Dnes si kávu uvařím doma a vyrazím do lesa za domem. A to mám ještě štěstí, že tu je. Les. Vždycky jsem si ticho vychutnávala. Klid, jen stromy a ptáci se svými melodiemi. Hm, nyní bych si vybrala to druhé. Hlučný střed města s kamarády, procházku po památkách a večer divadelní představení. Nic z toho si však nyní dopřát nemohu. Asi nikdy v životě jsem nedostala tolik e-mailů, SMS a hovorů ze strany známých. A to i těch, se kterými si píšeme jen na Vánoce. Což o to, je to hezké! Ale stejně to není ono.
Ano, asi nás ten virus změní. Zamyslíme se nad tím, co je a co není důležité. Konečně je na to čas. Teď nemá smysl nadávat a propadat pesimismu, na to bude doba, až pandemie odezní. A že nastanou problémy ekonomické, to je jasné. Prostě to odskáčeme. Všichni. Ekonomika je globálně propojená. Ale nemalujme čerta na zeď už teď. Optimismus a humor prý zvyšuje imunitu. Tak se podle toho řiďme! Dávkujme si legraci k snídani, k obědu i k večeři… Třeba zrovna to na ten virus platí. Kdo ví? Možná vezme nohy na ramena a půjde řádit jinam. Na Mars nebo na Pluto. Tam žádní lidé nežijí. Ne, nemračte se. Nechci vůbec situaci zlehčovat. Jen trochu odlehčit. A tak si nakonec vypůjčím slova, která pronesl Dante Alighieri: "Optimismus byl vždy zachráncem lidstva." A protože lidstvo pořád ještě existuje, je důkazem toho, že optimismus každou katastrofu překonal.
A jak to vidíte vy?