Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Studenty středních a vysokých škol nechám stranou a podívám se na ty žáčky nejmenší. Pro některé z nich je vysvědčení bránou ke dvěma měsícům volna, pro některé však představuje hrůzu a obavu. No, řeknete si, čeho by se měl takový žáček bát, že? Jenže, spousta jich má opravdu strach. Jsou to ti, kteří, ať se snaží (to jsou ti pilnější), anebo nesnaží (to jsou ti línější), jejich výsledky bohužel nikoho nenadchnou. Musíme si uvědomit, že je samotné to trápí. Možná i paní učitelku. Ale úplně nejvíce jejich rodiče. Hlavně ty ambiciózní. A tak rituál "ukazování vysvědčení" babičce, dědečkovi nebo tetičce a dalšímu příbuzenstvu se nekoná. Tedy v těch případech špatných známek. Pokud se ovšem máme čím pochlubit, činíme tak rádi, i když se o to nikdo neprosí. Nojo, musíme se přece svým Jeníkem pochlubit, že? Jeníkovi je to sice šumafuk, i když peněžitá odměna je příjemná. Znám jednu rodinu, která takto platí svého potomka za každou dobrou známku. Dotyčný chlapec už má našetřenou pěknou sumičku. Vědomostí má sice o poznání méně, i když jeho vysvědčení mluví o opaku. Má totiž perfektní paměť a vůli. Aspoň tak mi to říkal. Naučím se, nechám se vyzkoušet a zapomenu. Také řešení. Určitě se nebojí jít 30. června domů. Všimněte si, prosím, slova bojí. Ano, jsou mezi námi děti, které se opravdu bojí. Je to smutné, ale je to tak. Moc nechápu, proč by měli být všichni jedničkáři a proč by měli všichni studovat? Co když ta druhá skupina dětí, jimž studium do hlavy tolik "neleze", má například šikovné ruce? Co když z našeho Jiříka bude šikovný truhlář nebo malíř pokojů? To se vám nelíbí? Co když naše Helenka bude šít úžasné šaty třeba pro televizní pohádky? Že nechcete?

Tak nějak jsem to slyšela. Máme s naším chlapcem jiné plány. A jaké má on? To není podstatné. My víme, co je pro něj dobré. A tak platí chlapci doučování skoro každý den včetně sobot a nedělí. No nevím, jestli tím matematikem skutečně bude. Jak se mi svěřil, v osmnácti uteče. Sice ještě neví kam, ale hodně daleko od domova. Od křiku a lamentování, že je budižkničemu. Teď mi promiňte tu budovatelskou větu, že "každá práce je nám platná, pracuješ-li poctivě!" Ano, řekl jí král Miroslav z Pyšné princezny. A já k tomu dodávám, že je potřeba lidí do výroby. Vždyť to slyšíme každý den. A v marketingu, nebo dokonce i v managementu se budou snižovat stavy. Mezi námi, není se čemu divit. Je tam opravdu někdy hodně narváno. A ty "blbosti", které odtud vzejdou, občas nelze brát vážně.

Ale zpátky k vysvědčení. Nejvíce hovorů dostávají na Linku bezpečí její pracovníci den před vysvědčením. Jde většinou o děti, které se bojí a zvažují útěk z domova. Je to fakt nutné? Nebo měříte lásku ke svému potomku dobrými známkami? No, to snad ne! Takže pokud vysvědčení nebude právě dle vašich představ a víte, že Jeník i Mařenka dělali, co mohli, nevoďte je do lesa za ježibabou… Radši jim ten perník kupte a podejte pomocnou ruku s tím, že příští rok bude líp. A že pár známek na lásce k němu nemůže nic změnit. A hlavně chvalte! Za snahu. Tedy pokud je. To vás zase nechci navádět, abyste chválili někoho bez sebemenší snahy.

Ale, jak řekl britský politik Richard Brinsley Sheridan: "Nic nemá na dítě větší vliv než chvála." Tak na to myslete. A jen tak mezi námi, byli jsme lepší?

A jak to vidíte vy?