BLOG Olgy Porrini: Už se zase těšíme na Ježíška

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Vánoce jsou tu hlavně pro naše ratolesti. Samozřejmě vím, že Vánoce se slaví v křesťanském světě, protože se narodil Ježíš Kristus. Předchází jim adventní čas, který by měl probíhat v klidu a v pokoji, což pro leckoho z nás je pouhým snem. Místo posezení s punčem nebo svařeným vínem se skořicí a koukáním se do světla rozsvícené svíčky surfujeme na internetu, co komu vybrat pod stromeček. S běháním po obchodech je tento rok sice konec, ale máme internet, a tak vybíráme tímto způsobem. Pak už jen vyhlížíme poštu nebo jinou dopravní společnost a nadáváme, kde že jako jsou. 

Ale nechme toho! Já bych se ráda vrátila k tomu Ježíškovi, takovému, jak ho vidí děti. Moje starší vnučka se mi svěřila, že když byla úplně malá, tak si ho představovala jako ježka. Ano, ježečka s bodlinkami a na nich připíchnuté dárečky. Druhá ho zase viděla jako nahaté létací miminko s křidélky. Kde má všechny ty dárky, to nevěděla. Asi neviditelné. Vždyť je přece kouzelný, že? U nás Ježíšek zase popíjel pivo, které jsem mu každý rok nabídla, zatímco dcera s dědou byli v kuchyni. Chlubila se tím pak ve školce. 

Ale asi nejkrásnější pohled je, když si dítě sedne ke stolku a tiskacím písmem píše Ježíškovi svá přání. Většinou k tomu kreslí i obrázky, to proto, aby měl Ježíšek představu, jak má dárek vypadat. Pak se slavnostně dopis pokládá na okno, každý dle své rodinné tradice jinam. Asi si dokážete představit tu radost dětí, když dopis za oknem nenajdou. Hurá! Už si ho odnesl, radují se. Já si myslím, že je dobře, když děti na Ježíška věří. V našem materialistickém světě ho rozhodně potřebují. Něco tajuplného a nehmatatelného. Něco, co probouzí sny a fantazii. A také zamyšlení. Nad tím, jak se chovám, jaký jsem. Když budu hodný, budu pomáhat, nebudu zlobit a budu jíst špenát, tak mi určitě Ježíšek moje přání splní. Ono to tam v nebi vždycky cinkne, když něco dobrého udělám, a Ježíšek si řekne: "No jo, ten Pepík je ale hodný kluk, to lego mu musím honem připravit. A pak ho zabalí do vánočního papíru a odloží na hromádku s názvem SPLNĚNÁ PŘÁNÍ. A víte co? Já si myslím, že ten imaginární Ježíšek (ať už si ho každý představuje podle svého, třeba jako ježka nebo nahaté miminko) měl také velkou radost. Z toho, že ty rozzářené oči (modré, hnědé nebo zelené) jsou asi úplně nejvíc. Čímž chci říci, že ta radost je oboustranná. Toho, kdo dárek dostane, ale i toho, kdo ho dává.

Také mám za to, že je důležité nechat na Ježíška věřit děti, co nejdéle to jde. Jasně, jednoho dne se to provalí. Ale do té doby patří Ježíšek do kouzelné říše pohádek a je dobré dětem tuhle iluzi ponechat. To říkají i psychologové. Všimla jsem si, že i starší děti, které už tuší, že to bude s tím Ježíškem jinak, se snaží tuto víru v sobě upevnit. Jako by nechtěly o něco tak krásného přijít. "Je mi to stejně divné," říká moje vnučka, "večer jdeme na procházku, a hned jak se vrátíme domů, už zvoní zvoneček. Stromeček svítí a jsou pod ním dárky." Jak říkám, ona tuší, ale radši nad tím mávne rukou. Ten svět dětství si chce chránit co nejdéle. Podvědomě. Jó, děti a ta jejich fantazie. Tu jim závidím. Trošku odbočím od Ježíška a připomenu jiného svatého. A tím je Mikuláš. S čertem a andělem. Šla jsem z nákupu se sousedkou a jejími dětmi právě v době před Mikulášem. Ptala jsem se, jestli k nim také Mikuláš s čertem zavítají, a paní mi řekla, že letos nepřijdou. "Aby ses pak nedivila," vyjelo pětileté Terezce z pusy, "pamatuješ, jak vloni jsi také povídala, že nepřijdou, a najednou tam stáli. Byla jsi z toho celá vyjevená," dodala. 

Ale zpátky k Ježíškovi. Četla jsem, jak jakýsi chlapeček maloval svá vánoční přání a byl u toho smutný. Po dotazu "Ty nemáš radost, že dostaneš od Ježíška dárek?" chlapeček smutně odpověděl: "Tolikrát už jsem mu v životě maloval, co bych si přál, a nikdy mi to nepřinesl…" Tak to bych vážně nechtěla. Já přeju všem dětem, aby dostaly takové dárky, jaké si opravdu přejí (tedy pokud to není automobil nebo zámek). Už jen kvůli té čiré radosti, která jim září z očí. Stojí to za to. I když třeba žádné děti nemáme nebo už vylétly z hnízda. 

Pokud ještě tedy nemají vaše děti svůj dopis za oknem (nebo na jiném místě), můžete využít Ježíškovu vánoční poštu. V tomto čase sídlí na Božím Daru, číslo popisné 1. A my, kteří už dávno víme, že Ježíšek dárky nenosí, si aspoň na tu dobu vzpomeňme. Určitě nám vykouzlí úsměv na tváři. "Kdo nikdy nebyl dítětem, nemůže se stát dospělým." Charles Chaplin.

A co vy? Už jste napsali Ježíškovi?