reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Už máte také vnoučata?

Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje, jak život letí. Nedávno slavil dvacáté narozeniny, a než se naděje, jde do důchodu. I když, mezi námi děvčaty, každý věk má to své. Jen je potřeba nelitovat toho, co bylo, ale naopak si náležitě užít to, co nás ještě čeká.

Foto: goodluz / Shutterstock.com
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jako náctiletá dívka jsem četla všechny Svéhlavičky. Jen upřesním pro ty, kteří to neznají (mladá generace), jde o knihu Elišky Krásnohorské (ale kdo z mladých ví, kdo byla Eliška Krásnohorská?). Je to dívčí román o rozmazlené dívence Svéhlavičce, které umřela maminka (neznalí mohou vygooglovat) a má to další pokračování - Svéhlavička nevěstou, Svéhlavička ženuškou, Svéhlavička maminkou, Svéhlavička babičkou… Ale jak to souvisí s vnoučaty, že? Jednoduše. I já se stala totiž babičkou.

Vnoučata mám dvě. Jsou naprosto úžasná. Ale to si určitě myslí všechny babičky o těch svých. Takže nic nového pod sluncem. Víte, ono je to úžasné proto, že vaším úkolem už není vychovávat, ale jen předávat moudra, pokud nějaká máte, a prostě si vychutnávat tu poslední třetinu svého života. Jen si tak sbírat sladké plody, protože těch trpkých už bylo během života dost. Na druhou stranu znám i babičky, které toto slovo nenávidí (tím myslím slovo "babička"). A tak je vnoučata znají jako Radku, Hanku nebo Jarku. "Babičko" se jim říkat nesmí a ony se tím, že jsou babičky, ani nechlubí. Radka i Hanka jsou "hlídací babičky", i kdy je děti oslovují křestním jménem, zato Jarka "hlídací" není a ani nikdy nebude. Vypadá výborně. Pravda, s trochou pomoci estetické chirurgie, která něco stojí, zato jako by se na ní zastavil čas.

Já naopak patřím mezi babičky "hlídací" a k těm, co hlídají rády. Mně se jeví opravdu báječné, když ta malá ručička vklouzne do té mojí velké a ta malá pusinka začne vyprávět takové věci jako…

"Babičko, viděla jsi tu holku s tím klukem, co se drželi za ruce?"

"Jo, viděla."

"Tak takhle se budu vodit i já s Filipem…"

Druhá vnučka chtěla být zvěrolékařkou nebo koňařkou, tedy má moc ráda zvířátka. Vodím ji ze školky na karate, tak se toho dozvím opravdu hodně. Bohužel už zvěrolékařkou být nemůže, protože když chodí na karate, tak musí být karatistkou. A je to. Víte, tuhle upadla a sedřela si koleno… Nic vážného! Ale plakala tak usedavě a já jako správná bába bych si tu její bolest vzala na sebe. A tak aspoň hladím kolínka, aby tolik nebolela.

Dnes už se moc dětí nerodí. Jsou jiné možnosti. Kariéra, studium, cestování… ale o tom se toho již napsalo tolik. Narození dětí se neustále odsouvá, až na ně nakonec nezbude místo vůbec. A tak nejenže dotyční přijdou o to, být rodiči, ale na stará kolena i prarodiči. Pro mě byla má babička hodně důležitá. A myslím, že i já pro ni. Pořád jsem na ní chtěla, aby mi dala nějaký rodinný šperk… Asi jsem to viděla v televizi. Než umřela, dala mi takový stříbrný řetízek, nic úžasného. Ale nosím ho místo náramku. Taky mám od ní zlatý prstýnek. Ten poputuje dál, k mým vnučkám (ještě nevím, ke které).

Všechny ty písničky a příběhy, které mi vyprávěla, jsou i po půl století živé, a čím jsem starší, tím častěji je zpívám… Jsou tak jedinečné, nikdy jsem je v žádném zpěvníku neobjevila. To asi proto, že je babička zpívala v ochotnickém divadle a kdo ví, který z ochotníků je tenkrát vymyslel.

A ty její příběhy…

"Babi, vyprávěj…"

"Vždyť už jsem ti to říkala stokrát…"

"Nevadí… ještě jednou, prosím…"

A tak, když se setmí a já si sednu na pohovku, abych ulevila bolavým zádům, a čtyři oči se zadívají směrem ke mně a pusinky zažadoní: "Babi, vyprávěj…"

Tak neprotestuji… i když už jsem to vyprávěla stokrát.

Povzdychnu a vyprávím:

"To bylo tenkrát, když jsem byla malá holka…"

A jak to máte vy?

Pětileté děvče kopíruje celebrity. Zvládne Angelinu Jolie i Serenu Williams | Video: Instagram/Stefani Chaglar

Mohlo by vás zajímat

reklama
reklama
reklama