reklama
 

BLOG Olgy Porrini: Umíte žít ve městě?

Město. Plné architektonických skvostů, barevnosti, kin, divadel, restaurací a hospod, prostě společenský život. Auta jezdí jak o závod, občas na přechodu musíte jít rychleji, než jste zvyklí, jinak byste už druhý den nemuseli přecházet vůbec. Vše tam hučí, bublá, houká, zvuků je tolik, že opravdu máte co dělat, abyste zaznamenali zpěv některého ptáka… Ale to přece nevadí, hlavně že tam jste. Jaké jsou tedy výhody?

Foto: Jakub Plíhal
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Tak především anonymita. Jeden druhému nevidí do kuchyně (ani nemá čas tam nahlédnout), protože neustále něco dělá, něco musí, něco chce… Boj o čas. Sice podvědomě tuší, že tohle není to pravé ořechové, ale vypadnout z toho mumraje prostě nejde. Skoro všichni chtějí udělat kariéru a vydělat peníze (pokud možno hooooooodně peněz). Kde ty peníze utratím, to už je jiná věc.

Pracovala jsem v nejmenované advokátní kanceláři. Panečku, to byl fofr. I ti čerství absolventi naskočili do jedoucího rychlíku a trávili v práci všechen svůj čas. Od časného rána do půlnoci, tedy pokud se to neprotáhlo do rána dalšího. Některé právní kauzy byly tak urgentní a složité, že se opravdu (já vím, že mi nevěříte, ale je to opravdu tak) pracovalo s malými přestávkami až do dalšího rána. Tedy nejenom páni advokáti, ale bohužel i sekretářky. Zažila jsem, když takhle jednu chudinku odvezli v osm ráno rovnou do Bohnic. Jestli se dotyčná vrátila, mi není známo. Velice rychle jsem prchla i já. A dobrovolně. Pokud vím, nebyl to jediný případ a doktor Chocholoušek si určitě mnul ruce: "Vy nás ale zásobujete, pane Karfík…" No, však ten film všichni známe.

Jedno mi ale vrtá hlavou. Jasně, tito "pracovití" lidé vydělávají hodně peněz. Ale pokud jsou od rána do noci v kanceláři, skoro každý víkend pracují, jak s těmi penězi naloží? Co si dopřejí? Jakou mají šanci ty peníze utratit? Co z toho života mají? Postřehla jsem, že utrácejí za značkové oblečení (samozřejmě nošené jen v práci) a pak auta. Prostě super káry! A ty opět sloužily jen k přepravě z domova do práce a naopak. Ano, ano… Nesmím zapomenout na luxusní dovolenou, i když s notebookem… Fakt nevím, jestli si ji náležitě užili. Pokud jsem je zaslechla mluvit o zážitcích, tak to bylo o zážitcích z hotelového pokoje (samozřejmě luxusního, jak jinak), kde sedajíce u okna odpovídali na e-maily a nadávali na špatný signál…

Tak mi tedy řekněte, pokud takhle žijí proto, aby vydělali peníze, je to hrůza. Anebo, co já vím, je "pracovat" naplněním jejich života. Jsou workholici. Co to je? Prý jde o chorobu typickou pro mladé městské ambiciózní muže usilující pouze o práci. Tolik definice. No, ať je to, jak je to, určitě to zdravé není. Koneckonců jako každá závislost.

Už se ani nedivím, že tito lidé, kteří se vyskytují právě ve městech, nemají na nějaké pomluvy čas. Musí přece pracovat. Jinak by se zbortil svět.

V souvislosti s městem bych se chtěla ještě zmínit o přelidněnosti v těchto aglomeracích. Začnu jedním extrémem. Kamarád byl v Bombaji. Dvacet milionů lidí na jednom místě. Říkal mi, že pořád proudily davy lidí a člověk musel "proudit" s nimi. Ať chtěl, anebo nechtěl. Povídal, že měl takovou hrůzu (poprvé v životě), že když se zastaví, ostatní ho udupají. A tak běžel ve stádu, aniž by věděl kam.

No jo, město. Život neosobní, anonymní a účelový. Skoro žádné sociální kontakty, i když… Také mě něco napadá. Moji sousedé dostali zásilku k soudu. Je od pana architekta, co bydlí pod nimi. Prý večer dupou a šoupají židlemi. Taky se ráno češou na terase a házejí jim své vlasy na tu jejich. Radši dost. Už mi to zase zavání Chocholouškem. A to ještě nevíte, že půjdu k soudu jako svědek. Byla jsem svými sousedy požádána. Já totiž žádné dupání ani šoupání neslyším. I když pro jistotu špunty do uší mám v šuplíku.

Tak vám nevím… Město, nebo venkov. Těm, kdo se nemohou rozhodnout, svítá naděje. Brzy se začne létat na Měsíc…

A co vy?

Pětileté děvče kopíruje celebrity. Zvládne Angelinu Jolie i Serenu Williams | Video: Instagram/Stefani Chaglar

Mohlo by vás zajímat

reklama
reklama
reklama