Nedávno jsem byla na jednom pracovním setkání a kolegyně s sebou vzala i malou dcerku. Neměla hlídání. Ale o tom psát nechci. Shodou okolností jsem seděla vedle té malé a nestačila se divit, co všechno jsem se dozvěděla. Například to, že má v kabelce skřítky. "Chceš je vidět?" ptala se mě docela vážně. "Jasně," přikývla jsem. A byli tam. Možná je nikdo další neviděl, jen já a ta malá holčička, ale prostě my dvě ano. Co k tomu dodat? Fantazii se meze nekladou. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Fantazie pochází z řeckého slova fantasma, což znamená obraz, přelud. Jen tak na okraj, na co všechno ti Řekové nepřišli, že? Já se hluboce před nimi skláním ještě dnes. Vždyť dávné řecké báje zrodila lidová fantazie v době, kdy ostatní národy neznali ještě ani železný pluh. A jen těžko si dnes dokážeme představit člověka, který by nevěděl, kdo byl Prométheus, Afrodita, Herkules nebo Sirény a Kyklopové. To jsem ale odbočila. Co to tedy fantazie je? Jde o proces, kterým se vytvářejí fantazijní představy a obrazy. 

Pamatujete si na doby, kdy jste byli ještě dětmi? Kdy jste se honily s ostatními po vesnici nebo po ulicích města a na každém rohu na vás číhalo dobrodružství? Ano. V našich představách nás vyhlíželi piráti a indiáni, fantastická stvoření nebo sem tam vykoukl i nějaký ten duch. A to jen díky své přirozené představivosti a fantazii. Postupně, jak jsme vyrůstali, jsme na to trochu zapomněli. Inu, měli jsme jiná přání, radosti i starosti. Nevím, jak to má dnešní "počítačová" generace s fantazií, ale myslím si, že stejně. Jen už neběhají po ulicích, kde na ně číhá mimozemšťan, ale podobné příběhy najdou i ve svých PC nebo mobilech. Fantazie k dětství totiž patří. 

Představivost může nakreslit i imaginárního kamaráda. Já jich měla v dětství celou bandu. Byli to roztomilí čertíčkové a ti mi pomáhali, když jsem něco moc chtěla. Jednou jsem byla na dětském karnevalu, kde byla i tombola. Všichni vyhrávali a já pořád nic. Tak jsem je poprosila. Ty moje kamarády. Asi mi nebudete věřit, ale vyhrála jsem druhou cenu. Nevím, jak to udělali, ale pomohli mi. Od té doby byli stále se mnou. Ani nevím, kdy se ztratili. Najednou jsem byla dospělá a oni byli fuč. Asi kamarádí jen s dětmi, a tak se přesunuli někam jinam. Moje vnučka často rozkládala rukama a něco pořád vykládala. Byla ve své "bublině", kam mohla jen ona. Asi tam s ní také někdo byl a  její gestikulací jsem pochopila, že se s ním občas dohadovala. Asi. Je to její tajemství a já ho vyzvědět určitě nehodlám. 

Obrazotvornost prostě do našeho světa patří. Vždyť i dospělí mají rádi pohádky. Na ty nesmím zapomenout, když už jsem vzpomněla staré řecké báje a pověsti. Historický vývoj probíhal již ve starověku, ale literární zpracování přišlo až ve středověku. Ani slavný Dekameron, který vyšel v roce 1348, fantazií nešetří. Příběhy si vypráví tři mladí muži a sedm mladých žen, kteří utekli z města na venkov, aby se zachránili před morem, jenž zasáhl Florencii. Dílo napsal Giovanni Boccaccio a dodnes je chloubou mnohých domácích knihoven. A což takové Pohádky matky husy od Charlese Perraulta, kde najdeme třeba Popelku, Šípkovou Růženku nebo Červenou karkulku. Z Perraulta čerpali potom i další autoři jako bratři Grimmové v Německu a z nich později i čeští autoři. 

Fantazie náš život obohacuje. Ten, kdo ji má bujnou, má bohatší život. Jen pozor, nezaměňovat bujnou za bájnou. Tam už hrozí komplikace. Ale přiznejte si jedno. Když máme možnost volby, utíkáme nejraději do říše fantazie, tedy do světů vytvořených jinými lidmi. Do knih, filmů, televize či počítačových her nebo do světů, které si vytváříme sami při snění a fantazírování. 

Holčičkou ze setkání jsem začala a s ní také končím. Moc hezký večer to byl. Zatímco ostatní řešili politickou situaci, tak my si šeptali do ucha naše přání. Sdělila jsem jí to svoje. Řekla mi, že se o to postará. Nahnula se ke kabelce a něco tam šeptala. "Tak jo, hotovo," řekla mi a mrkla na mě. "Skřítkové to zařídí," dodala. "Jo, ale mámě to neříkej, ona je strašně upovídaná a někde by to vykecala." To víte, že jsem to slíbila. Znám přece dospělé, kteří už na svět fantazie dávno zapomněli. 

"Lidé s fantazií nejsou nebezpeční. Nebezpeční jsou jenom ti, kterým fantazie chybí, takoví, co jdou jako kůň s klapkami na očích, kteří si neumějí představit, že může být ještě něco jiného, než oni myslí, že by mělo být." Jan Werich, český herec, dramatik a spisovatel.

A jak jste na tom s fantazií vy?