Tak, vážení, a jsme zase na konci roku. Je to neuvěřitelné, ale mně tento rok uběhl nezvykle rychle. V lednu jsem musela na nějaké nepříjemné vyšetření, a sotva jsem se z toho otřepala, přišel covid. A ten tu strašil skoro až do léta. Pak se na chvíli stáhnul a já nevěděla, kam dřív skočit. Jen vidět všechny své známé mi dalo docela fušku. Samou radostí jsem nevěděla, s kým se sejít dřív, kam zajet nejdříve. No prostě jsem na tu mršku covidovou úplně zapomněla, a ona už číhala, aby se znovu objevila na scéně. 

Ale promiňte, o covidu určitě psát nechci. Mluví a píše o něm kdekdo. Jen jsem to nemohla vynechat, když jsem se chtěla za tímto rokem ohlédnout. Takže za mě tento rok nebyl nic moc. Sice jsem žádnou depresi neměla, ale blbou náladu, to ano. A teď v době předvánoční se všichni těšíme na Ježíška, covid necovid. Na ulici vídám stále častěji auta PPL, DPD, České pošty a co já vím, které společnosti nestačí doručovat dárky objednané přes e-shopy. Jó, když jsem byla malá, sháněly se dárky v kamenných prodejnách, kde se tu a tam před Vánoci objevilo něco zajímavého a hezkého s nálepkou "Made in England, France, Italy" a podobně. Jinak to byla bída. Dárky se právě z tohoto důvodu sháněly už od září, aby pod stromkem něco pěkného bylo. Strom vánoční jsme s maminkou roubovaly. Bylo to totiž takové koště, pardon smrk, kterému jsme přidělávaly větvičky do míst, kde chyběly. A vidíte, dnes na to všechno ráda vzpomínám. Protože to bylo moje dětství. A to je z hlediska osoby, která jistě a pomalu stárne, to nejhezčí období. Kdybych se tak mohla vrátit v čase! No, bohužel to nejde, a tak to činím alespoň ve vzpomínkách. K rozjímání si pomůžu černobílými fotkami. Žádnou uměleckou hodnotu nemají, ale pro mě jsou k nezaplacení. Stejně vám řeknu, že nejhodnotnější věci jsou ty, které se nedají koupit. Jako jsou právě vzpomínky. Jednou, až tu nebudeme, zmizí z povrchu zemského zároveň s námi. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Teď mě zrovna jedna vánoční napadla. Dostaly jsme se sestrou loutkové divadlo, ke kterému patřily i loutky Kašpárka a Kalupinky. Jenže po chvíli, když se už naše pozornost ubírala jiným směrem, se nacpala moje malá sestra do divadla a volala: "Já jsem Kalupinka!" No, divadlo nevydrželo. Táta to pak týden opravoval. A propos! Když už mluvím o své mladší sestře, vzpomínám i na jednoho Mikuláše, který se u nás zastavil. Mé sestřičce nejvíc vrtalo hlavou, že měl úplně stejný boty jako Slávina Horáková. Pořád jí to leželo v hlavě a neustále se k tomuto tématu vracela. Jojo, moje malá sestřička… O vánočních prázdninách jsme šly spolu k dědovi (v nových bundách samozřejmě), já si vzala na cestu do kapsy jednu mandarinku a moje sestra jich postupně vyndala asi šest. Holt, kdo umí, umí, ten druhý… A ještě k těm bundám. Když zavřu oči, tak je vidím. Měly takovou zvláštní barvu. Něco mezi modrou a fialovou. Spíš k té fialové… Já vím, že je vám to srdečně jedno, ale možná i vy máte podobné vzpomínky. 

Vánoce bývaly tehdy opravdu bílé. Venku podaly nové a nové vločky a my vstávali nedočkavě do naklizeného bytu, kde to vonělo vanilkou a pečeným cukrovím. Po snídani jsme šly se sestrou ven, protože jinak bychom otravovaly se stále stejnou otázkou, kdy už bude večer a přijde Ježíšek. Sáňky a brusle to zachránily a až do oběda nás nikdo nespatřil. I když… jakého oběda? Půst se držel. Abychom uviděly zlaté prasátko. Ale i tak jsme tajně uždibovaly cukroví a chlebíčky. Potom jsme sledovaly pohádky v televizi. Černobílé samozřejmě. Poté konečně večeře se šupinou z kapra pod talířem. Ta se druhý den přesunula do peněženky mámy a táty. To aby se jich držely peníze. Purpura a kominíčky voněly. Mně to teda nevonělo, ale máma si na to potrpěla. Mami, promiň, hezké to bylo. Jakmile zazvonil zvoneček (někdy to byl budík), už jsme pádili ke stromku, který se tyčil až do stropu v ložnici, kam se jakoby zázrakem otevřely dveře. Prskal a zářil, ale to nám tenkrát bylo jedno. Naše oči mířily rovnou pod něj, na dárky. Jasně, i dnes je to tak. Děti jsou pořád stejné. Jen ten stromeček a dárky vypadají jinak. Strom je krásnější, někde bohužel umělý, dárky honosnější. Ale význam to má úplně stejný. Sejde se celá rodina. Někde i včetně babiček, dědečků, strýčků a tetiček. Někde se zpívají koledy, někde zazní piano nebo housle, někdo krájí jablka, jiný pouští skořápky se svíčkou v lavoru, někde házejí děvčata pantoflí, jinde se lije olovo. Ale nezapomeňme na tyto zvyky, přátelé. Zážitek totiž nezabalíte. A jsou to právě ony, které si vaše děti budou pamatovat celý život, tak jako já. A předávat je zase svým dětem, i když vy už se budete jen dívat z nebe. 

A jak si vůbec děti představují Ježíška? Je to skřítek? Miminko s křídly? Nebo děda podobný Mikuláši? Ježek s bodlinkami? Ano, i tak si děti představují Ježíška. Jak dlouho na něj děti věří? Většinou tak do osmi let. Pak jim tajemství, že Ježíšek jsou vlastně rodiče a prarodiče, prozradí starší sourozenci nebo spolužáci ve škole. Nevadí. Vánoce jsou prostě Vánoce. A žádný lockdown nám to nezkazí. Už naši předkové věděli, že Vánoce jsou časem magickým, který zjeví mnohá tajemství. A proto vám všem přeji krásné Vánoce a úžasný nový rok 2022! Nezapomeňte rozsvítit poslední svíčku na adventním věnci a koupit jmelí. Přináší do domu spokojenost a štěstí. A to potřebujeme my všichni!

"Ten, kdo nemá Vánoce v srdci, je nikdy nenajde ani pod stromkem." - Roy L. Smith, americký spisovatel

A jak to vidíte vy?