reklama

BLOG Olgy Porrini: Říká vám něco tolerance?

Asi každý z nás se občas cítí nad věcí a je tolerantní vůči svému okolí. Jindy je tomu naopak a v žádném případě tolerantní není. Asi záleží na tom, v jakém rozpoložení se právě nacházím nebo jaký mám vztah k člověku, se kterým nesouhlasím. Určitě je tolerance ctnost důležitá, protože snášenlivost znamená ochotu přijímat názory jiného člověka, i když nejsou zrovna nejpříjemnější.

Foto: iStock
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Přiznávám bez mučení, že pro mě je tolerance strašně těžká věc. Čím jsem starší, tím jsem méně tolerantní. Přitom by to mělo být naopak. Možná je to tím, že žiji sama, a tak se tato schopnost kamsi vytratila. Přitom je tak důležitá. V každém vztahu, partnerském, kamarádském i pracovním. Jenže, jak se toleranci naučit?

Sedím si takhle v tramvaji a čtu si knížku, jak je mým zvykem. Slečna přede mnou náhle vytáhne z kabelky telefon a začne vyprávět "komusi" o svých vztazích, o tom, co měla dnes k snídani a že ta vajíčka byla asi zkažená, protože ji bolí břicho, o tom, jakého má "blbce" v práci za šéfa, o tom… Pokládám knihu na kolena a čekám, až dotelefonuje. Spíše "dohuláká". Jako by měla zájem, aby o jejích problémech věděl celý svět nebo přinejmenším celá tramvaj. Čekám tedy na ukončení hovoru a cítím, jak roste mé napětí nebo spíše vztek. Slečna samozřejmě hovor neukončí (má přece toho tolik na srdci) a já mám po čtení. Mám chuť jí něco říct, ale vrozený ostych mi brání. Ale vztek mám takový, že bych vyletěla z kůže. Můžete namítnout, že se toho zase hodně dozvím. Nebo že jsem netolerantní. No jo, už to tak bude. K čemu mi to je, být navztekaná? Slečna je klidná, já nikoliv. Nebylo by tedy lepší slečnu tolerovat? Asi ano. Tlak bych neměla tak vysoký a do práce bych šla s lepší náladou. 

Hranice tolerance si ale klade každý sám. Jedné mé známé jde na nervy manžel tím, jak dupe. "Všimla sis toho?" ptala se mě nesčetněkrát. "On nechodí jako normální lidé, on tak podupává a leze mi tím na nervy tak, že bych ho nejradši praštila," dodávala. Co k tomu říct? Je už alergická na kdeco a možná by se měla zamyslet, jestli jejich soužití má vůbec nějakou cenu. Vadí jí na něm skoro všechno. 

Jak z toho tedy ven? Mluvit! Milá slečno, můžete prosím mluvit do toho telefonu tišeji? Nebo si to vyřídit doma? Milý muži, lezeš mi tím svým dupáním na nervy, můžeš se zklidnit? Jednou jsem jela se svou kamarádkou ve vlaku na výlet. Celou dobu nezavřela pusu a byla slyšet po celém vagonu. Za chvíli k nám přišel jeden pán a striktně řekl: "Můžete, prosím, vypnout to rádio?" No, kamarádka zmlkla a byl klid.

Ale tak jednoduché to není. Někdo je tolerantní více, druhý méně. Samozřejmě tomu více tolerantnímu se žije lépe. Někdy zase tolerujeme věci, které bychom tolerovat neměli, a jindy zase naopak. Řekla bych, že to záleží na vztahu, který k tomu dotyčnému máme. Znáte přece pohádky o maceše, která měla dvě dcery. Jednu vlastní, druhou nevlastní. Té vlastní tolerovala úplně všechno. Té druhé vůbec nic. Tu první milovala, tu druhou nenáviděla. Takže ono to tak nějak bude. Tomu, koho milujeme, odpustíme všechno. I to podupávání, mlaskání, zálety, apod. Na tom, na kterém nám nezáleží, vidíme jen nedostatky a ty nehodláme tolerovat za žádnou cenu. Smutné, ale jednoduché. Pokud mi tedy na vztahu záleží, měl bych se naučit tolerovat toho druhého. Jeho záliby (to je jednodušší), ale i chování (to je horší). Ale na to musí být dva. Pokud jeden z páru je tolerantní a druhý ne, tak to moc smysl nedává. Znám jednoho, který vše svádí na druhé a nikdy své chyby nepřizná. Ale tady mluvím stále o toleranci ve vztahu, ať už partnerském nebo kamarádském. 

Pokud se vrátím k úvodu svého povídání, jde spíš o toleranci k okolí. Tedy k lidem, které neznám. I když tady přece zase fungují nějaká společenská pravidla, ne? Pokud je tedy respektuji, tak se hodiny "nevykecávám" do telefonu, když nejsem v místnosti sama. Nechodím pozdě do divadla a neprodírám se pak mezi ostatními diváky, hledajíc své místo. Jistě, stát se může cokoliv. Ale měla by to být výjimka, a ne pravidlo. Takže tolerance ANO, ale vše má své meze. Jak se lidově říká odsud - posud. 

A jak to vidíte vy?

Lusková: Odloučení seniorů je dramatické, strádají. Musíme k nim návštěvy dostat | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama