Čím je člověk starší, tím více žije vzpomínkami. Vzpomíná na své dětství, mládí, rodiče, prarodiče… Jenže lidé si většinou myslí, že je paměť něco jako pevný disk, na který se zaznamenávají přesná data. A pak jen stačí sáhnout do správné přihrádky, kde jsou uložena, a máme vše před sebou jako na dlani. Není tomu tak. Náš mozek podobu vzpomínek pod vlivem emocí různě zkresluje a upravuje. Právě proto si stejnou událost každý pamatuje jinak. 

Když se bavím se svou sestrou a vzpomínám na příhodu, která se stala v naší rodině během dětství, nestačím se divit, jak si každá z nás vybavuje něco úplně jiného. "Vzpomínáš si, jak jsme měli jet k tetě Martě na Moravu, a táta nepřišel, protože se zdržel v práci?" Říkám jí, protože mám před očima nervózní mámu, jak běhá od okna k oknu. "Vzpomínám," souhlasí sestra, "akorát táta nepracoval, ale slavil kamarádovy narozeniny v hospodě." "To je blbost," namítám, "vždyť volal sousedce a babička se rozčilovala, že se z té práce jednou pomine." "Nesmysl, kde jsi to vzala?" nesouhlasí ségra. "Vždyť byla neděle a babička nadávala, že se táta zblázní z kamarádů…" No, neshodly jsme se. A těch příběhů je spousta.

Jenže ono je to vlastně jedno. Každý ať si nechá v hlavě, co chce. Jsou to jeho vzpomínky. Já vzpomínám ráda. Vždycky, když se ocitnu na Výstavišti v Holešovicích, vzpomenu si na Matějskou pouť. Byli jsme tam s rodiči a šli s tátou na "zvonkovou dráhu". Udělalo se mu tak špatně, že křičel, ba přímo řval, ať okamžitě zastaví. Stalo se. Vylezl úplně bílý a pak až do našeho odjezdu seděl na lavičce, kde jsme si ho vyzvedli. Další vzpomínky na stejnou akci. Jen asi o dvacet let později. Byla jsem na pouti s dcerou. Běhala z atrakce na atrakci, a tak jsme byly brzy bez peněz. "Ani jsem si nedala klobásu s hořčicí," povzdechla jsem si. "A mám ji tak ráda." Šestiletá dcera se zamyslela a pak pronesla památná slova: "Neboj, já napíšu Ježíškovi, aby ti ji přinesl pod stromeček." Myslím, že ji nepřinesl, pokud si dobře vzpomínám. No, a uplynulo dalších dvacet, třicet let a já byla na stejném místě s vnučkou. Možná že už měla tato akce jiný název, to už si nepamatuji. Ale co si má hlava vybavuje, je, že se vnučka zastavila u poníků, hluboce se jim poklonila a dala se do zpěvu: "Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí. Když já jim dám ,volosa´, oni skáčou hopsa…" Právě to slovíčko "volosa" místo ovsa mám v hlavně pevně obtisknuto.

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

No, takto si na události vzpomínám já. Jsou uloženy v mé hlavě. Nejsou nikde zapsané. Co je psáno, to je dáno. To, co je uloženo v paměti, bývá méně jednoznačné. Prostě, paměť není přesná ani spolehlivá. Ale je naše. Moje kamarádka neustále mluvila o své matce. Jak ji upozaďovala před bratrem. Jak ji nikdy nepohladila, nepochválila. "Jednou jsme byli na návštěvě u příbuzných," vyprávěla mi, "a chyběla jedna židle." "Jitka může stát," pronesla prý matka automaticky. Když tuto událost zmínila po letech před matkou a před bratrem Jiřím, oba se podivili. Jirka si to vůbec nepamatoval a matka tvrdila, že ji tenkrát vzala na klín.

Něco jiného jsou traumatické vzpomínky. Ty sice dokážeme vytěsnit, ale ony úplně nevymizí. Jsou pouze potlačeny a čekají pod povrchem a přepadnou nás ve chvíli, kdy to zrovna nečekáme. Je fakt, že někteří lidé se s traumaty vyrovnávají líp, jiní hůř. Ale vzpomínky na násilí, ublížení či týrání úplně vymazat nejde. Bylo by určitě fajn použít klávesu "delete", ale tu nemáme. Lidé s traumatickými vzpomínkami se snaží zapomenout každý jinak. Někdo sám, jiný potřebuje psychologa či psychoterapeuta. 

Vzpomínek má každý z nás spoustu. Veselé i smutné. Někteří si i vybavují vzpomínky typu "deja vu". S tímto pocitem "už viděného", při němž jsme si jisti, že jsme danou situaci už prožili, se prý dle průzkumů setkává až 80 procent populace. Ocitnete se na místě, kde jste předtím nikdy nebyli, a máte pocit, že to tam důvěrně znáte. Nebo se setkáte s člověkem, kterého vidíte poprvé, přesto se domníváte, že jste ho už někde viděli. Ale kde? Kdy? Nechápete, ale je to tak. Vědci říkají, že tyto věci se dějí většinou lidem, kteří hodně čtou a hodně cestují. Je to logické, že když se dostanou na místo, o kterém toho dost načetli nebo viděli dokument v televizi, pak mohou mít pocit, že to místo již někdy navštívili. No, nevím… I mně se to stává. Je pravda, že čtu hodně a cestuji také ráda. Ale ten zmatek v hlavě, kdy se snažím vybavit, kdy nebo kde jsem to už viděla, je opravdu zvláštní. 

A jsme zase na konci. Tak zbývá jen citát: "Vzpomínky nám zkrášlují život, ale jen zapomínání ho činí snesitelným." Honoré De Balzac, francouzský spisovatel.

A co vy? Rádi vzpomínáte?