reklama

BLOG Olgy Porrini: Proč řemesla vymírají?

Setkáváme se s tím každodenně. Potřebujeme opravit pračku, myčku na nádobí, televizi, vyrobit kuchyň na míru nebo zahradní nábytek. Jenže ne a ne šikovného řemeslníka najít. Nejsou. Jako by lidé už zapomněli, že řemeslo má zlaté dno.

Ilustrační foto.
Ilustrační foto. | Foto: Thinkstock

Zlomil se mi klíč od schránky na dopisy. Vlastně tak docela nezlomil. Jen jeho plastová část. Minulý týden jsem si byla dát podrazit boty a zjistila jsem, že tam dělají i nové klíče. Radostně jsem se tam další den vydala. Klíč mi byl udělán na počkání bez velkých řečí za 90 korun a já měla po starosti. Když jsem se vrátila domů, klíč jsem nevyzkoušela, neboť má schránka zela prázdnotou. Až po několika dnech se v ní zabělala obálka. Ne, že bych se zaradovala, že mi někdo píše (doba psaní dopisů je už přežitek), ale šlo pravděpodobně o nějakou složenku a ty se holt platit musí. Vyndala jsem tedy nový klíč a ouha! Ať jsem se snažila, jak snažila, klíč do schránky nepasoval. Protože právě přišla paní pošťačka, poprosila jsem ji o pomoc. Znám se a vím, že s mojí šikovností to není nic valného. Jenže ani paní listonošce to nešlo. Odpoledne jsem měla cestu do města, a tak jsem se do opravny vypravila znovu.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Byl tam jiný pán, který zrovna vyťukával SMS (aspoň to tak tipuji) na svém telefonu. Byl tak zabrán do této činnosti, že mě ani nepostřehl. S úsměvem jsem tedy vyčkala, až bude volný, a poté mu oznámila svůj problém. No, to jsem si naběhla, vážení! Byla jsem ostře poučena, že můj původní klíč vypadá jak zřícenina bůhvíodkud a co bych jako chtěla… Snažila jsem se mu vysvětlit, že první pán mě na nic takového neupozornil, ani na riziko, že klíč do schránky pasovat nebude. Tím jsem pána rozzuřila jako býka červeným hadrem. Zvedl hlas o oktávu výš a poučil mě o tom, že pokud si zlomím nohu, už ji také nikdy nebudu mít jako dřív. Tedy v pořádku tak, abych si mohla vykračovat jako před úrazem. Původně jsem s ním chtěla o tom diskutovat a bránit šikovné operatéry, ale při pohledu na jeho nepřátelský obličej jsem si to rozmyslela. Sklopila jsem hlavu. Vytrhl mi klíč z ruky a asi tři vteřiny něco s ním dělal. Pak mi klíč vrátil s tím, abych příště vyšroubovala zámek a přinesla ho. "A vy jste s tím teď něco udělal?" špitla jsem. Přikývl a dál se mnou nezabýval. Vzal do ruky svůj mobil a s úsměvem si něco četl. Zřejmě mu došla odpověď na jeho SMS. Co k tomu dodat? 

Klíč s trochou námahy schránku otevírá, a já tedy zámek vyšroubovat nemusím. Bingo. Spíše mi zkazilo náladu, a to mi věřte, že na celý den, jednání toho řemeslníka, který zřejmě pořekadlo "zákazník náš pán" neznal. A tak se ptám? Je opravdu tak těžké slušné jednání? Baví pána vůbec jeho práce? Přišla jsem v nevhodnou dobu? No, otázek je spousta. 

Nechala jsem si vyčistit koženou sedačku v obýváku. Také přijel pan řemeslník. Ale už od výtahu se na mě usmíval a práce mu šla od ruky, že jsem se nestačila divit. Na cokoliv jsem se zeptala, odpověděl, ba co víc, odpovídal nadšeně a bez známky toho, že ho mé otázky otravují. Za dvě hodiny byl hotov. Proč to píši? Protože mě fascinuje přístup jednotlivých pracovníků k zákazníkům. V příkladech bych mohla pokračovat, protože jsem malovala byt (lépe řečeno nechala vymalovat), předělávala koupelnu, montovali mi nábytek, atakdále, atakdále. Byl by to několikastránkový elaborát. 

Mně jde spíše o něco jiného. O ten přístup. Lidský. Řemeslníci nejsou. Známá věc. Ani nebudou. Učiliště zejí prázdnotou a do učení se nikomu nechce. Sehnat dobrého řemeslníka je jako hledat jehlu v kupce sena. A sehnat řemeslníka, který na nás nehází všechny křivdy světa, je ještě větší kumšt. Co s tím? Nevím. Ale prozradím vám jednu věc. Vytvářím si jakousi listinu těch řemeslníků, se kterými jsem byla spokojena, a jejich věhlas šířím dále do světa. Naopak na černou listinu se dostávají ti, které už nikdy neoslovím a které nikdy nikomu nedoporučím. I když mezi námi, ono je to stejně jedno. Jak mi jeden pracovník spiklenecky sdělil, poptávek mají tolik, že si mohou vybírat a nechat se prosit. Málo platné! Řemeslníci nejsou. A tak mnohdy nezbývá než jen sklopit tu hlavu a vyslechnout si i nepříjemná sdělení.

A všimli jste si vůbec, že zlaté české ručičky už se vůbec neříká. Říkávalo se. Během doby nějak zlenivěly. Ale když se přece práce povede, může být na ni člověk hrdý. Nebo ne? O to přece jde. Předvést se. Zejména před takovým neumětelem, jako jsem já. A když k tomu ještě přidám úsměv a dobrou náladu, nemá to chybu. A tak pro všechny budoucí i stávající řemeslníky jen opakuju moudro našich předků, že řemeslo má zlaté dno.

A co vy na to?

Skrytý poklad na Vinohradech. Dům na okraji Riegrových sadů má překrásný interiér | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama