BLOG Olgy Porrini: Přestal vás bavit život?
Nic mě nebaví, do ničeho nemám chuť, mám stále špatnou náladu a na všechny kolem jsem protivná. Nejraději bych se zamkla ve svém pokoji a už nikdy nevylezla. Stalo se vám to někdy?
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Ne každý to zná. Černé myšlenky, pocit beznaděje, nekonečný smutek, žádná radost ze života. Kdo ví, o čem je řeč, pochopí. Ti, kteří to neznají a nevěřícně kroutí hlavou, ať poděkují svatému Tadeáškovi. Mohou si blahopřát. Neznají nemoc, která se jmenuje deprese. Nejsem ani psycholog, ani psychiatr a opravdové deprese také neznám. Ale znám osoby, které tyto černé stavy sužují a nechce se jim žít. Tak to za prvé. Za druhé bych zmínila ty, kteří už na tomto světě "přesluhují". Je jim kolem stovky, zdraví už jim neslouží a život je stručně řečeno omrzel. "Nejhorší na tom je," řekla mi jedna paní, která už do stovky také nemá daleko, "že zůstanete úplně sám nebo sama." Všechny její kamarádky už jsou po smrti a ona si nemá s kým popovídat. Namítnete, že je to nesmysl. Určitě má nějaké rodinné příslušníky. Ano, to má. Dokonce pravnoučata. Ale ti mají jiné zájmy a jiné starosti. A i když prababičku milují, ne vždy jí rozumí a ne vždy na ni mají čas. A jí chybí nejvíce její vrstevníci, se kterými by mohla zavzpomínat na staré časy. Četla jsem příběh velmi starého pána, kterého už život tak omrzel, že se rozhodl odejít "na věčnost" sám. Odjel do Švýcarska, kde je eutanazie možná, poobědval rybu s hedvábnou kaší, dal si sklenku bílého vína a zákusek. A pak odešel.
Nevím, nevím… Já zatím na životě velmi lpím. No také mi není sto, že jo? Ale stejně si myslím, že to chce kus odvahy, takhle se rozhodnout. Asi něco jiného je nemoc. Jsou lidé, kteří opravdu trpí. I když současná medicína dělá vážně zázraky a umí člověku od bolesti ulevit, jsou případy, na které je i ona krátká. A tady se otevírá téma eutanazie. Ano, nebo ne? Má člověk právo se sám rozhodnout, že už chce odejít? Z hlediska českého trestního práva je usmrcení na žádost nedovolené a je považováno za vraždu. Opravdu je to moc složité. Co když zemře člověk zbytečně? Co když se po nějaké době objeví lék, který nemocnému pomůže? Ale co když ne? A život takového člověka už není žitím, ale pouhým přežíváním. A pak! Chtěla bych žít s bolestí, která nikdy nepřestává? Která mi nedá spát, radovat se z modré oblohy, číst, psát, diskutovat… Jen trpět a trpět. Každý den.
Ano, je to velmi křehké téma. O tom není pochyby. Ale lidé trpící fyzicky takovým způsobem, že život není ničím jiným než agonií, by měli mít legální možnost ukončit své trápení. Určitě také znáte z tisku případy lidí, kteří spáchali sebevraždu. Jako například jeden nejmenovaný, je jedno odkud. Celý život aktivně sportoval, pak se mu během jedné vteřiny obrátil život naruby. Skončil na vozíku. Ale aby toho nebylo málo, tak i s ukrutnými bolestmi. A přestože to nebyl žádný fňukálek a rval se jako lev, bolesti byly tak obrovské, že přirovnal svůj život k mučení. A to každý den. Doslova a do písmene. A tak vzal osud do vlastních rukou. Prostě to bylo nad jeho síly. Snad se na mě nebudou věřící zlobit, ale on řekl: "Úraz mi ukázal jednu zásadní věc. Bůh neexistuje. Prostě není." Říká se, že Bůh je milosrdný. Proč tedy nepomohl člověku, který by ani mouše neublížil? Naopak, všem pomáhal. Také moje máma strašně trpěla. Celé své dětství si pamatuji, jak jsem se v noci vzbudila a slyšela mámu brečet bolestí s otázkou "proč já?". No nic. To jen na okraj k tématu "když už se člověku nechce žít". Když už si přeje jediné - nebýt.
Nevím, jestli se mám připojit k touze lidí utéct ze života, anebo k těm druhým, kteří se snaží člověka v životě udržet. A tak snad na závěr citát římského filozofa Senecy: "Smrt je odpoutáním od všech bolestí a hranicí, kterou naše utrpení již nepřekročí. Smrt nás ukládá do toho klidu, kde jsme spočívali před svým narozením."
A jak to vidíte vy?
"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal
