Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Znáte lidi s velkou pracovní výkonností? Jedná se o ty, o kterých se říká, že jim jde práce od ruky (nebo také odsýpá, chcete-li). Jak je vůbec možné, že někdo vše zvládne "levou zadní" a další nevyjde ze stresu? Podle mě to až tak velké umění není. Chce si to jenom dobře zorganizovat čas a přesně vymezit to, co musím v daném dni udělat.

Už vás slyším, jak se mnou nesouhlasíte a dotčeně protestujete: tak to zkus pracovat u nás, chytráku. Jasně, někdy to opravdu nejde. Přijdou nenadálé schůze, porady, problémy a nová pravidla a nová řešení, a co já vím co ještě… Ale ruku na srdce! Je to až tak časté? Nechci dávat moudré rady, ale spíš bych se ráda podívala do praxe. Jedna známá nastoupila do nového zaměstnání. Je to ten typ člověka, který pracuje dle plánu (žádná pětiletka), ale bohužel její nadřízená je úplně opačný případ. Vysvětluje jí něco, pak se podívá na hodinky s tím, že už musí běžet a že jí to "dovysvětlí" zítra (podotýkám, že se jedná o daňová přiznání), která mají být podána nejpozději do konce ledna. Za chvíli ji už moje známá (říkejme jí Xenie) slyší z vedlejší místnosti vyprávět o minulém víkendu na chatě. Pak už je zase v trapu. Musí běžet. Začíná totiž porada. Takhle je to každý den. A každý den si bere paní ředitelka práci domů. A doma ji stejně nestihne, protože musí vařit, promluvit s dětmi, s manželem, no bla-bla…

A teď si představte si tu práci zorganizovat. Udělat si svůj osobní list a snažit se o jeho dodržování. Seřadit si priority. Začít od toho nejtěžšího až k tomu, co bolí nejméně. A odškrtávat. Věřte, že se člověku uleví, když vidí, kolik práce už udělal a má před sebou sladkou odměnu. Tím nemyslím dort se šlehačkou. Ale to, že mě čeká volný večer, kdy si mohu dělat, co chci, a být v klidu. Práci mám hotovou a nemusím na ni myslet. Pro ty, kteří mají rádi dorty se šlehačkou, si je samozřejmě dát můžou.

Další fenomén je prokrastinace, vážení. Velmi módní výraz, ale smysl tohoto výrazu je bohužel hluboká pravda. Já bych ji definovala jako kontraproduktivní, zbytečná a zdržující. Prostě odkládám, protože se mi buď nechce něco udělat, nebo se nemohu rozhodnout, jak to udělat. Právě odkládání rozhodnutí je typické pro prokrastinaci. Jenže! Představte si lovce mamutů, jak se nemůže rozhodnout, jestli na mamuta jít zleva, nebo zprava, a on šikulka ho mezitím zašlápne. To byl vtip, samozřejmě.

Spousta lidí si myslí, že tito lidé jsou jednoduše líní. Jenže to je omyl. Oni se jen nedokážou přemluvit ke splnění nějakého konkrétního úkolu a místo toho dělají spoustu jiných věcí. Radši uklidí celý byt nebo vyplejou zahradu, jen aby nemuseli řešit daný problém nebo úkol. Zde se jedná ale spíše o psychickou poruchu. Já se chci ale zabývat lidmi, kteří si nezvládnou zorganizovat práci, a tak jsou v neustálém stresu a stresují tak celé své okolí.

Takže moje rada. Vypnout Facebook, zavřít e-maily, on-line zpravodajství. Nenechat se vyrušovat okolím. Ani telefonem, prosím. To vše mohu udělat, až dokončím prioritní práci. Zaměřte se tedy jen na jednu činnost. Pak další a nakonec se mohu v klidu s kafíčkem podívat na Facebook, e-maily a na to, co je ve světě nového nebo co běží večer v kině. Budete se divit, ale ono to fakt funguje. A kolik volného času náhle objevíte.

Já vím, budete namítat, že tohle vážně není nic pro vás. Nejste robot ani počítač. Holt každý jsme jiný. Já jen, že mi jdou občas na nervy ti, kteří od rána do večera vzdychají, že nic nezvládnou (ani jet na dovolenou), že život je jeden velký stres. Není. Při dobré vůli se dá zvládnout. Když se chce, tak to jde. Je to jenom o vůli. A ta se dá vytrénovat. Ne sice v tělocvičně, ale ve své mysli. Vždyť se přece nadarmo neříká: Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.

Tak hezký den! A s chutí do toho a půl je hotovo!

Jak to vidíte vy?