reklama

BLOG Olgy Porrini: Povídej, babi

Je sychravo a astronomická zima se nezadržitelně blíží. Vlastně už klepe na dveře. Děti nejčastěji uchopí do rukou své mobilní telefony a iPady a již o nich nikdo neví. Že by zašly za babičkou a za dědou, už není tak obvyklé, jako bývalo dřív. A přesto právě prarodiče mají něco víc než mobil. Třeba příběhy o tom, jak se žilo dříve…

Foto: Thinkstock

Měla jsem babičku. Já vím, tu měl a má kdekdo. Ale pro mě byla tou duší, ke které jsem ubíhala v dobách veselých i smutných. Připadalo mi, že zná na všechno odpověď. Snad to bylo tím, že už měla "odžito", a tak uměla díky životním zkušenostem oddělit zrno od plev a některé z jejich rčení a moudrostí předávám dál. Taková lidová slovesnost. Sice se mi zdá, že o ně moc nikdo nestojí, ale já to hrdinně ustojím a omílám dál. 

Doby, kdy se dralo peří a děti poslouchaly pohádky na peci, jsem už nezažila, ale poznala jsem jiné věci, které čím jsem starší, chovám ve svém nitru jako největší poklad. A jsem zase na úvodu. Měla jsem babičku. Jmenovala se Marta, a proto miluji písničku, kterou mi zpívávala: "Jó, Marta je Marta, Martu zná celá parta…" A protože jsem i já zestárla do věku babičky, už se nemusím stydět za to, že jsem si ještě coby… náctiletá (číslo si dosaďte prosím sami) vlezla k ní do postele, na opačnou stranu, tam, kde měla nohy, a prosila: "Babičko, vyprávěj…" "Vždyť už jsem ti všechno řekla," povzdychla si, ale spustila po stodvacáté, jaké šaty nosila její maminka s tatínkem do kostela. Mě to vážně zajímalo. Tenkrát se nosily šaty na všední den a pak ty na neděli. Takzvané parádní. Svým rodičům vykala. Představte si to! Mohla byste, maminko, mohl byste tatínku… Vyprávěla, jak své o třináct let starší sestře Alžbětě říkala Hábrtě, a jak jí ta třináctiletá "skoroslečna" musela hlídat. Aby mohla běhat s ostatními dětmi venku, nosila mojí babičku Martu v šátku na zádech. Vyprávěla o botách, které si vždycky v neděli nabarvila bílou barvou, protože byly tak onošené, že se na ně nedalo koukat, a poté vyrazila na tancovačku. A tancovala ráda. Zpívala ráda. Naučila mě spoustu písniček, zejména takzvaných kupletů (kabaretní písně), některé z nich umím dodnes. Snažím se je dohledat na internetu, ale marně. Proto se chystám do knihovny, jestli je tam objevím. Jsou totiž legrační a poučné. Později už jako provdaná paní je Marta zpívala se svým manželem na různých vystoupeních. Jejího muže Karla jsem nezažila, ale byl přítelem samotného Karla Hašlera. Všechny děti, které spolu měly, zemřely do jednoho roku. Marně lékaři zvali jejího muže do ordinace na vyšetření, aby zjistili příčinu. Nešel. Jó, ještě aby našli chybu v něm. Tak to tenkrát bývalo. Furianství. A tak si adoptovali moji mámu, tehdy šestiletou, které zemřela maminka, když jí bylo půl roku. Její táta přivedl opravdovou macechu, a proto mámina babička a moje prababička Alžběta, která měla sestru Martu, domluvila, že si Marta s Karlem mámu vezmou. Ta jí říkala sice teta, ale na babičku se proměnila po mém narození. Začala jsem jí tak říkat já a postupně se stala babičkou pro všechny.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Moje babička milovala divadlo. S nostalgií si prohlížím její fotky. Ve vypasovaném a elegantním kabátu, s kloboukem a štuclem, jak míří do Národního nebo do Tyláčku. "Počkej na mě, hned přijdu, řekla jí tenkrát před Národním Ludmila, její kamarádka. A babička čekala. Prošvihla tak první dějství. Na Lídu byla naštvaná a dala jí to pěkně sežrat. "Na, vezmi si kukátko, je tam Höger," snažila se jí udobřit Lída. Högera babička milovala. Stejně tak Korbeláře a Vlastu Matulovou. 

Chybí mi to tvoje vyprávění, babi… I já vyprávím. Věkem se blížím stále více ke své babičce. Vlasy sice bílé a dlouhé jako ona nemám. Dlužno říci, díky své šikovné kadeřnici si mohu nějaký ten rok ubrat. Což mi připadá hloupé a zbytečné. A tak, jakmile se mé vnučky uvelebí v mých nohou v posteli a uslyším "babičko, vyprávěj", povzdychnu si, ale vyprávím. Jsou to zase jiné příběhy, třeba jak jsem byla na safari v Africe a tančila s Masajkami. Ale princip je stejný. Je to vyprávění o dobách dávno minulých a mým vnučkám připadajících jako z pravěku. "Promiň, babi, že ruším, ale jak jsi zavolala kamarádce, že půjdete do kina, když jste neměli telefon? Co jste dělali večer, když televize vysílala jen dvakrát denně?" A já vyprávím o svých rodičích, o své babičce Martě, protože to je součást života naší rodiny. Jak říkám, lidová slovesnost. Vyprávím proto, že třeba jednou budou vyprávět i oni svým vnoučatům, a tak to bude navěky věků. I když mezi námi, v poslední době o tom trochu pochybuji. A děsím se, že jednou budou místo babiček vyprávět roboti nebo jiná umělá inteligence. K té si do postele jen tak nevlezete, natož abyste ucítili to teplo sálající z nohou a lásku vyzařující přímo k vám. Neříkejte, že to ti roboti dokážou.

A co si o tom myslíte vy?

Tak hnusný projev jsem nezažil. Babiš o téhle zemi neví vůbec nic, říká Pithart | Video: Linda Bartošová, Pavel Švec, Video

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama