Asi každý z nás má nebo měl pocit, že se mu stalo něco, co nedokáže odpustit. Tedy odpustit člověku, který mu utrpení připravil, ponížil ho, podvedl nebo nějakým jiným způsobem zranil. Pocity, jako je agrese, vztek, pomsta, bolest, křivda, se v člověku mísí a perou a ten pak nemyslí na nic jiného než na pomstu. Přesto asi se mnou bude souhlasit, že odpuštění je osvobozující. Že přinese úlevu, klid a mír. Ano, samozřejmě těžko mohu odpustit někomu, kdo spáchal těžký zločin, o tom nemluvím. To opravdu asi dokáže málokdo. Myslím ale odpustit křivdy, které jsou bohužel lidem vlastní.

Jedna moje známá se vdávala z velké lásky. Ale jak to občas bývá, manžel se zamiloval a odešel za jinou ženou. Ubíhaly roky a ona mu pořád nemohla odpustit. Každá konverzace s ní nakonec sklouzla k jejímu bývalému, tomu hajzlovi a k té… Přála jim oběma to nejhorší. Snažila se mu komplikovat život, jak to jen šlo. Nepůjčovala mu děti, a co víc, naváděla je proti němu, pomlouvala a nenechala na něm nit suchou. Dle mého uškodila nejen jemu a jeho nové partnerce, ale zejména dětem a sama sobě. Potlačila jakoukoli radost ze života a soustředila se jen na pomstu. Přitom by stačilo tak málo. Odpustit, odrazit se ode dna a žít dál… Štěstí totiž čeká za dveřmi. Někdy jen stačí je jednoduše otevřít. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Jenže řada lidí vnímá odpuštění jako svou vlastní prohru. Domnívají se, že tak dávají viníkovi najevo, že se vlastně nic nestalo. Ale to není pravda. Tak především! Odpustit neznamená zapomenout. Neznamená ani to, že dovolíte, aby se stejná situace opakovala. Vy totiž odpouštíte kvůli sobě. Když odpouštíme, stáváme se svobodnými a nenecháme žádné negativní emoce, které způsobil jiný člověk, aby nás ovládly. No, já vím. Někdy to prostě nejde. V tom případě doporučuji nechat volný průchod svým emocím. Křičte, brečte, rozbíjejte věci a bouchejte do nich… Hlavně nic nedržet v sobě. Pomáhá se také z toho "vyzpovídat". Nejlépe kamarádce nebo kamarádovi. Ti vás vždy vyslechnou a vám se uleví. Odborníci doporučují napsat dopis dotyčné osobě. Ten ale neodeslat. Je to stejný princip jako rozhovor s někým. Ale v zásadě jde o jedno. Udělat za tím vším tečku a obrátit list. Ano, odpuštění trvá dlouho. Člověk se musí obrnit trpělivostí.

Koneckonců o odpuštění hovoří i Bible. Na to já nejsem odborník. Spíš jen takový pozorovatel, který se rád dívá kolem sebe. Další známá, kterou podvedl manžel, mu "odpustila" a zůstala s ním. To "odpustila" jsem dala do uvozovek proto, že o opravdové odpuštění nešlo. Ve skutečnosti mu neodpustila a neustále ho trestala tím, že mu každý den jeho vinu připomínala. Byla podrážděná, trpěla fóbií, že se to bude opakovat znovu, hlídala ho, prohlížela kapsy u kabátu, sledovala mobil a trpěla záchvaty paniky. Prostě toto zdánlivé odpuštění nebylo k ničemu. Rozhodně to neprospívalo jejich vztahu. Měla se spíše zamyslet nad tím, co by měl manžel udělat, aby mu dokázala opět věřit. A pokud nic takového nenajde, je lepší odejít a vztah ukončit. No jo, je to guláš. A pak, každý z nás je jiný. Někdo odpuštění není ani schopný. Nese si zášť a pocit ublížení až do smrti. Prostě zranit něčí důvěru nebo city není stejné jako mu ukrást slepici. To mohu odčinit jednoduše. Koupím mu jinou. S city se to má jinak. 

Ale věřte mi, že se odpuštění vyplácí. Jak řekl filmový režisér Paul Boese: "Odpuštění nezmění minulost, ale může změnit budoucnost." A ještě jeden citát se mi líbí, sice nevím, kdo ho pronesl, ale nevadí. "Odpuštění není o člověku, kterému odpouštíme. Je to dárek, který dáváme sobě a který dovoluje našemu srdci, aby se znovu otevřelo."

Toť vše. A jak to vidíte vy?