reklama

BLOG Olgy Porrini: Nechcete si zatančit?

Tanec. Jeden z nejpřirozenějších pohybů. Nemá smysl říkat, že já tančit neumím. Tanec má totiž mnoho podob, stačí jen poslouchat hudbu a začít se hýbat do jeho rytmu. Spontánně. Třeba při vaření nebo úklidu.

Ilustrační foto
Ilustrační foto | Foto: Shutterstock

Jistě si vzpomenete, že když jsme byly malé děti a kdykoli se ozvala hudba (jakákoliv), poskakovaly jsme v jejím rytmu. A podotýkám, že i ti z nás, kteří se v dospělém věku tanci spíše vyhýbali. Ale ať je to, jak je to, v letech opuštění základní školy jsme vtrhli do víru diskoték, čajů, plesů a tanečních. Ty nesmím zapomenout, protože na ně si většina z nás uchovává vzpomínku. Neučili nás tam jen tance klasické jako valčík, tango nebo polku, ale i společenské chování. No, učili… Snažili se naučit. 

Já mám vzpomínku na taneční spojenou s mojí krátkozrakostí. Měla jsem už tehdy nějaké dioptrie a do dálky neviděla úplně nejlépe. Ale brýle jsem samozřejmě nenosila, to bych se raději "umžourala". No a tehdy jsme stáli všichni účastníci pěkně v kruhu kolem tanečního mistra a jeho partnerky. Předváděli kroky už nevím k jakému tanci. Já měla na sobě tmavě modré sametové šaty lemované bílou krajkou, které byly tolik odlišné od světlých šatů ostatních dívek. Abych to zkrátila, byla jsem prostě nepřehlédnutelná, a proto snad si mě taneční mistr vybral, aby zjistil, jestli jsme kroky pochopili. No, byl to děs! Šlapala jsem zelí, jak se říká těm, kteří tančit neumí, protože jsem bez brýlí vůbec neviděla, když předváděli tanec. No, hanbou bych se tenkrát propadla i v těch parádních šatech. A to ke všemu mám hudbu a tanec tak ráda. Jestli si myslíte, že příští lekci jsem už absolvovala v brýlích, jste na velkém omylu. Mžourala jsem dál. 

Tanec býval součástí rituálů v dávných kulturách. Rituálů, které připravovaly na lov, k válce nebo na svatbu. Samozřejmě se tance v jednotlivých kulturách lišily. Viděla jsem to například při svých cestách po Africe. Neva. Účel byl stejný. Ve středověku pak byly organizovány taneční průvody, jejichž cílem byla ochrana před epidemií. Že bychom to zkusili i dnes? Později byl tanec součástí rituálu seznámení a dvoření. Vášnivě rád tančil i Ludvík IV. Takzvané court ballets byly na jeho dvoře velice oblíbené. Šlo o poměrně okázalou zábavu, sestávající z maskovaných bálů a hraných představení. Do dějin vstoupil především Balet noci, v němž vycházející Slunce neztvárňoval nikdo jiný než tehdy patnáctiletý Ludvík, oděný jako bůh Apollón se zlatými pery a slunečními paprsky. Proto vstoupil do dějin jako Král Slunce.

Ale ani obyčejný lid si nenechal ujít požitek z tancování. Tančívalo se při nejrůznějších příležitostech a slavnostech spojených se zvyky, tradičními obřady a zábavami. Postupně se tak stal součástí rituálu seznámení a dvoření. Pomalý tanec umožňoval konverzaci páru, výměnu psaníček, prostě příležitost k milostným námluvám. I když církvi se to ani za mák samozřejmě nelíbilo, považovala tanec za nástroj ďábla, ale lidé tancovali dál.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

O tom, jak vznikaly jednotlivé tance, existují určitě hodnotné publikace, záleželo vždy na místě vzniku, temperamentu obyvatel a přirozeném prostředí. V našich zeměpisných šířkách se hitem soukromých a veřejných bálů určitě stal valčík, jehož oblíbenost a rytmus inspiroval třeba Johanna Strausse mladšího. Kdo by neznal Na krásném modrém Dunaji, že? Další hvězdou byla polka, vzniklá na území Čech. Víte, že se původně jmenovala maděra? Ale podle polovičního rytmu byla nazývána půlka a později polka. A následovaly další tance. Všude na světě. Rumba, samba, swing, charleston, mraky a mraky, od jednoduchých až po ty nezvládnutelné. No, prostě se tančilo a tančí všude a dodnes. Jinak v Irsku, jinak na Bali. Jinak v Senegalu, jinak v Německu. Ale ta chuť vyjádřit se tancem je všude stejná. Jinde víc umělecká, jinde "barbarštější", mohu-li vůbec toto slovo použít. K tanci patří radost. A proto tančíme. Jedna známá, když na ni přijdou chmury, nalije si sklenku bílého vína, pustí si hudbu a tančí. Sama. Za chvíli jsou chmury pryč.

"Tanec je pohyb a pohyb je život," řekla lotyšsko-kanadská baletka a choreografka Ludmilla Chiriaeff.

A co vy? Tančíte rádi?

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama