reklama

BLOG Olgy Porrini: Místo, kde jsme doma, je jen jedno!

Jistě si vzpomenete, kolikrát jste se cítili třeba v dětství na některém místě osamoceni, smutní a opuštění? Jak rychle jste spěchali do náruče svého domova, tedy k mamince, kde jste nalezli pochopení a jistotu. To hřejivé místo se nazývá domov. A kamkoliv se ve světě zatouláte a kdykoliv pocítíte smutek, už samotné vzpomínky na vlast vám tu vůni domova připomenou.

Foto: Thinkstock

Jsou lidé, kteří mohou žít kdekoli na světě. To jsou ti, kteří jsou doma tam, kam si pověsí klobouk (řekl to Jan Werich nebo Jiří Voskovec, uvádí se to u obou dvou), i když já bych typovala spíše Jiřího Voskovce. Pak jsou ti druzí, kteří v cizí zemi trpí takzvaným "hradčanským komplexem". Tento výraz jsem slyšela z úst našich emigrantů, kteří si na život v cizině nezvykli. Těm, kteří si zvykli a za domov považují to, kde je přijali, a oni se ztotožnili se životem v té které zemi, kořeny nic moc neříkají. Je ale i část občanů, kteří se začali vracet do své domoviny a mají pak domovy dva. Některým to vyhovuje a své domovy střídají bez problémů, dle chutě a nálady. Pak jsou i tací, kteří nevědí, kam vlastně patří. Ani tam, ani sem. A jsme u jádra pudla. Tedy co to vlastně jsou ty kořeny a domov.

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Kdo potřebu domova má, tak v době, kdy se mu nedaří, v době krize, smutku a neúspěchu, se má o co opřít, o co odrazit ode dna. Má kolem sebe to nejdůležitější. A to je rodina. Jasně, pokud jsem odešel mladý do zahraničí a rodinu si vytvořil tam, je to mnohem snazší. I když! Rodina je mnohem širší pojem. Patří tam nejen manžel, manželka, děti, ale i rodiče, prarodiče, známí, tety a strýcové, bratranci a sestřenice, dokonce i spolužáci a sousedé. Zejména ti, se kterými jsem měl nadstandardní vztah. A samozřejmě sem patří i různé spolky. Právě proto je našinci hned po své emigraci zakládali. Ke kořenům patří i řeč. Ano, dnes není problém mluvit několika jazyky, ale ten mateřský je jen jeden. Je to něco, co nás spojuje, stejně jako historie, významné osobnosti našich dějin, které ostatní národy ani neznají, ale pro nás význam mají. Nebo třeba kultura. Tu má každý národ přece také jinou. Naše pohádky, folklor, humor, tance…

V zahraničí, kde jsem nějaký čas žila, mi kdosi vyprávěl o jedné Češce, jež se bez problémů zařadila do života země, která ji přijala. Celý život tam pracovala, mluvila jejich jazykem a žila šťastně a spokojeně, abych použila slova básníka. Když jí bylo kolem šedesátky, utrpěla zranění a ocitla se v kómatu. Nebojte se, nezemřela, happy end se konal. Probudila se, ale od té doby mluvila jen česky. Ten druhý jazyk úplně zapomněla. Jestli to tak bylo doopravdy, to nevím. Dotyčnou paní jsem osobně neznala, a jak říkám, měla jsem to jen z doslechu. Že by vzpomínka na vlastní kořeny?

Mám jednu kamarádku, která emigrovala a která se vrátila domů hned, jakmile to bylo možné. Nezvykla si. Prostě patřila k druhu, který se těžko přizpůsobuje, a vyměnila své krásné 3+1 za malou garsonku v Praze. No, každý jsme holt jiný. Jedno vím ale jistě. Například Vánoce v cizině lidé tráví většinou po česku. Tedy s kaprem a bramborovým salátem. Kapra si objednávají dopředu neb jinak ho nedostanou. Kádě plné kapříků najdete jen v Čechách. Samozřejmě to nedělají všichni. Je část lidí, kteří se přizpůsobí natolik, zcela integrují, že jim něco jako "kořeny" nic neříká.

Přiznám se, že původně jsem o kořenech psát nechtěla. Chtěla jsem psát o domově neboli o teple domova. Vracela jsem se večer domů a byla mi pěkná zima. V duchu jsem si představovala, jak otevírám dveře svého bytu a jak na mě dýchne teploučko. Jak si budu lebedit na pohovce s knížkou v ruce. Jak je toto místo pro mě důležité! A nejen pro mne. Pro všechny. Pochopila jsem, proč mnozí senioři nechtějí do domovů důchodců nebo podobných zařízení. Byť jim tam nic nechybí, domov to není. Dříve jsem to nechápala, až nyní, kdy stárnu. Domov je totiž zázemí a bezpečí. Pevný bod života. Vždyť když nám někdo ublíží, utíkáme se vyplakat domů. Tam můžeme odložit masku, kterou občas používáme na veřejnosti, a být sám se sebou. 

A tak bych si nakonec vypůjčila slova Miroslava Horníčka. "Domov - vždycky to budu opakovat - není prostor, ale proces. Tady se schovávám před deštěm a zimou, tady žiju, tady trávím svůj volný čas, tady se rodí moje rodina, tady ji tvořím léty, trpělivostí a tolerancí a vůbec řadou kladných principů. Domov je bytost."

A co znamená domov pro vás?

Prokop: "Neviditelné" aspekty českého selhání. Za best in covid nemůže jen Babiš | Video: Kristýna Pružinová, Martin Krepindl, Blahoslav Baťa
reklama
reklama
reklama