BLOG Olgy Porrini: Má, anebo nemá "život" nějaký smysl?

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Čím jsem starší, stále častěji s mými přáteli o smyslu života hovoříme.

Tak za prvé: co to vlastně je ten smysl života?

Za druhé: proč by měl život mít nějaký smysl?

Za třetí: není žádné za třetí.

Žiju, tedy jsem. A za tu dobu, co tu jsem, něco dělám nebo nedělám, ale hlavně něčím se živím (protože bez práce nejsou koláče). Ale když se něčím živím, ještě to neznamená, že mne to musí bavit. Prostě a jednoduše vydělávám peníze, abych mohla poplatit složenky a za zbytek si koupit něco pro radost nebo někam vycestovat, případně ho utratit za blbosti nebo uložit na vysoký úrok… No, to asi smysl života nebude. Taky mohu ale dělat práci, která mne baví, a tudíž ji nedělám pro placení složenek, nýbrž z čisté radosti pro ni samu. Jenže kdo má tolik štěstí, "že může po večerech rozbíjet atomy" jako madame Curie a tak se tetelit blahem, jak ho to baví… tedy to, že dělá smysluplnou práci, která ho naplňuje. Já osobně si myslím, že ani práce, která člověka naplňuje a něco mu dává, není smyslem života. I když pro někoho asi ano. Třeba pro tu madame Curie. Ale to je čistě subjektivní názor.

Co takhle děti? Hm, děti by mohly být smyslem života… Jenže! Nejsou jen pokračováním toho, abychom jako živočišný druh nevymřeli? Jakási přirozenost, pudovost, sebezáchova… I když přiznávám, že děti zase pro někoho tím smyslem života být mohou! Ale ne v tom smyslu, jak to myslím já, že jsme tu proto, aby to mělo nějaký smysl, nějaký význam.

A co když to naše žití vůbec žádný smysl nemá? Hledá smysl života pes nebo kočka? Nehledá. A proč by tedy člověk (pravda, mezi psem, kočkou a člověkem nějaký rozdíl je) měl žít pro to, aby naplnil jakýsi smysl? Aby tady po sobě něco zanechal? Obraz, knihu, poselství nebo děti? Aby posunul svět technicky kupředu? A když to neudělá, tak žil jako nadarmo, nebo co? Co kdyby místo těch filozofických a chytrých debat radši prostě a jednoduše žil. Měl radost, že tu je (tak jako pes nebo kočka), a užíval si toho, že na jaře začnou růst kytky, zelenat se tráva a sluníčko hřát. Že se může nechat těmi paprsky hýčkat, a když začne pršet, utíkat se schovat domů a večer si zahrát Člověče nezlob se a docela vážně se z prohry zlobit… Mezi námi, ani to zmoknutí není na škodu a je to vlastně zážitek. A když přijde horké léto, tak je to také krásné! I když většina na to vedro nadává… Zaplavat si v moři, v řece nebo v rybníku… A podzim, když začne padat listí! Jó, padá spolu s ním na člověka i smutek, spíš taková melancholie nad tou barevnou krásou, kterou svými botami odhrnujeme… A zima, když napadne sníh… a poté roztaje v břečku… Nevadí! Radovat se prostě z toho, že tu jsme, a pokud je opravdu nečas, co takhle jít do kina nebo na punč?

Jestli nějaký smysl života je, nebo není, je téma pro dlouhé zimní večery… A jestli je, tak dobře. A jestli není, taky dobře. Prostě a jednoduše stojí za to žít, ne?

A co si myslíte vy?