BLOG Olgy Porrini: Když se věk hlásí o slovo

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Já vím, to nezní vůbec optimisticky. Radši to vůbec nebudu číst, říkáte si. Jen čtěte! Třeba se vás to zatím netýká, ale ono to přijde, věřte mi. Je zvláštní, že pokud je člověku do padesátky, tak ho vůbec nenapadne, že by se stárnutí mělo nějak projevovat i u něj… Tím nemyslím přibývání vrásek a změnu postavy. Myslím tím zdraví. A tak pokud vás přepadne bolest zad, že se vůbec nemůžete narovnat a chodíte v předklonu nebo nedej bože usednete na zem a nejde to, se zvednout… no, to je přinejmenším nepříjemné. Poradím vám jeden trik, který mám od paní doktorky. A to je "na kolena, prosím". Jak se octnete na kolenou, jde vstávání ze země opravdu lépe. A pokud se můžete přitom přidržet ještě židle, tak to zvládnete s úsměvem na rtech se slovy: A pak že to nejde!

Tak to by byla záda. Lékaři na to mají různé diagnózy - skolióza, artróza, osteoporóza… Já mám všechny tři. Léčit se to moc nedá… rehabilitace, elektroléčba, magnety, kalcium, bederní pás. Ten v nejhorším případě. Beru si ho s sebou na cesty. Co kdyby, že? Jo, a ještě Brufen. Ten nechybí v žádné mé kabelce či jiném zavazadle.

Další téma jsou kyčle. Zatím artróza číslo tři. Čekám na čtyřku a pak výměna starého kloubu za umělý. Zatím trojka drží, takže operace nehrozí. Neděsím se z toho, dneska má umělý kloub kdekdo… a dokonce s tím tančí ve StarDance…

Kolena mi dávají také zabrat. Nebolí, tedy zatím. Ale praská to v nich o sto šest. Někdy dělám, jako že nejsou moje. Hlavně když se ozývají tam, kde nechci… No nic, hlavně že nebolí.

Léto je v plném proudu a já už nachodila hezkých pár kilometrů, a jejda… Levý nárt bolí při chůzi jako čert. Že by mne něco píchlo? A tak šupky dupky k paní doktorce. Prý by to mohlo být zlomené. Rentgen ukázal, že zlomené to není, ale je tam pěkná artróza a deformace kostí. Co s tím? Já totiž chodit potřebuji. Pro mě je chůze jako dýchání. Každý problém totiž rozchodím. Naštve mne někdo? V práci? Manžel? Rodina? Šup, a už jsem venku. Chodím a chodím a "zlost" pomalu vyprchá. Říkám tomu terapie chozením.

Co teď budu dělat? A tak mažu Brufenem (rozumějte krémem), dávám Priessnitzovy obklady, zkouším studené zábaly, googluji, co bych ještě zkusila. No, nebudu to protahovat. Bolí to stále, ale snesitelně. Sice jsem se už smířila s tím, že chodit budu méně, ale úplně se toho nevzdám. V kabelce nebo v batohu mám přece ten Brufen (rozumějte pilulku).

Spíš mne straší jiné věci. Co když ta hnusná artróza (promiň, artrózo, že ti nadávám) postoupí i do druhé nohy? Co když napadne klouby na rukou? To už jako nebudu psát? To budete ušetření mých blogů? No, nebudu předbíhat.

Prostě na přibývajícím věku je nejhnusnější to, že už nemůžete dělat věci tak, jak jste byli zvyklí… Že se s tím musíte smířit a prostě ubrat. Vrásky, ty já neřeším! Ty jsou mi fuk. Tedy trošku, abych byla upřímná. Ono když se ráno probudíte a nevíte, co je to za ženskou, která se na vás v zrcadle kouká, také není příjemné… Zvlášť když zjistíte, že jste to vy!

No, takhle bych mohla pokračovat. Ale nechci. Člověk věkem totiž získá jiné věci - nadhled, moudrost, poznání, zkušenosti… a to také stojí za to. Prostě každý věk má to své. A proto nechci měnit. Ani si stěžovat. Kosti sice bolí, ale životní nadhled přináší úsměv… A co je tedy lepší? Nevím…

A víte to vy?

PS: Když jsem tento blog dopsala, šla jsem nakoupit… Upadla jsem na schodech a pod kolenem vyrašila boule jak hrom… Je to normální?