BLOG Olgy Porrini: Kdo se bojí, nesmí do lesa

Když si v duchu představíme odvážného člověka, vybaví se nám váleční hrdinové nebo lidé, kteří svými názory a postoji ovlivnili chod dějin, kteří se nebáli říct a hájit svoje přesvědčení. Často tak ztratili i to nejcennější a to byl život. "Obyčejní" lidé jako já musí překonat strach, aby vyjádřili své stanovisko, ale určitě to stojí za to. No, ono se může zdát, že s některými lidmi nemá cenu polemizovat. To jsou ti, kteří jsou arogantní a útoční a stoprocentně přesvědčeni o své pravdě. Jenže ono to cenu má. Občas. Měla jsem kdysi dávno nadřízeného, který do té skupiny arogantních lidí patřil. Bylo jasné, že ve firmě zůstat nemohu a dala jsem výpověď. A k té jsem se odvážila říct šéfovi i svůj názor na něj. No, samozřejmě se nic nezměnilo. Ale já měla najednou takový pocit úlevy, že jsem si řekla své. Fakt mi to stálo za to. 

Spolu s odvahou stojí v jedné rovině strach. A s tím je potřeba se vyrovnat. Překonat ho. A prostě si říct "vždyť odvážnému štěstí přeje" a tak jdu do toho. Když jsem se stěhovala do zahraničí, také jsem měla strach. Co mě tam čeká? Neumím jazyk, neznám prostředí, nenajdu tam práci… Všimli jste si kolik ne- bylo v jedné větě? Odvaha nakonec zvítězila a já vše postoupila. A jsem za to nesmírně vděčná. Každá zkušenost člověka obohatí. A kdybych tenkrát nesebrala odvahu, byla bych o jednu zkušenost chudší. A věřte, že každý prožitek je krokem k úspěchu. Ve světě se člověk "otrká", jak říkávala má babička, ale hlavně se naučí spoustu nových věcí, které vám žádná univerzita nepředá. A snad právě proto posílám všechny mladé na zkušenou do světa. Dříve se přece také chodilo na vandr. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Nejkrásnější umělecká díla byla vytvořena tehdy, když měl umělec odvahu a šel svou cestou, místo, aby jen slepě následoval již jednou poznané a ozkoušené. Riskoval sice kritiku, protože nešlo o tradiční umění, ale… Mnohdy to bylo právě to pravé ořechové, které mohou další generace obdivovat. Pak musí přijít na řadu další odvážlivci, kteří dané dílo vystaví (socha, obraz) nebo vydají (kniha). Zaplať Pánbůh za kacířské, a tudíž i nové myšlenky se již dnes neupaluje a nějaké ty ostré řeči se dají přežít. Někdo to přejde mávnutím ruky, jiný se tím trápí více nebo méně. 

Pro každého může odvaha znamenat něco jiného. Skočit padákem, letět v letadle, říct svůj názor na veřejnosti, nekřičet hrůzou před pavoukem, udělat zásadní rozhodnutí nebo ukončit nefunkční vztah… Prostě odvaha se definovat přesně nedá a také nelze porovnávat, kdo a v jaké situaci je odvážnější. Pro každého je to něco jiného. A tak zatímco jeden si létání vychutnává, druhý radši sedí doma. Zatímco jeden cestuje po světě a poznává nové věci, kraje, lidi, obyčeje, další sedí raději za pecí. Abyste mi rozuměli, obojí je správně. Ale přesto přese všechno si myslím, že ti odvážní mají život jaksi pestřejší. Ale nekamenujte mne, prosím! Odvaha totiž pro mě znamená nebát se podstoupit riziko, něco překonat, mnohdy sám sebe. 

Odvaha často souvisí s typem člověka. Odvážní lidé se méně bojí. Zatímco ustrašení lidé už dopředu předpokládají, že neuspějí. Všimněte si, že odvážnost se objeví už i ve školce. Někteří kluci hájí slabší holčičky, zatímco jiní jdou žalovat paní učitelce. A někteří dělají, že vlastně nevidí nic. Proto štěstí přeje spíše odvážné Lucince, která se přihlásí na pěveckou soutěž, než Helence, která tu odvahu nemá.

Ale nezapomeňte, co řekl G. W. F. Hegel: "Mějte odvahu mýlit se." A k tomu je zapotřebí setsakramentské odvahy. Nemyslíte?

A co vy na to?