Někteří jedinci touží po moci moc. Tedy hodně. Přitom moc je nebezpečná, ale „vládnout“ holt někdo musí. Většinou jde o lidi, kteří se na to vůbec nehodí, protože ti, kteří by se hodili, se do toho příliš nehrnou. Vezměte si takové krále nebo jiné panovníky, cary, císaře a co já vím, jak se jim říkalo. Ti se všeličehos navyváděli, porozhlédneme-li se v dějinách. Každý jinak, ale mnohdy to stálo za to. Tedy v tom špatném slova smyslu. 

Monarchie jako forma vlády (ať už konstituční, nebo absolutní) měla svůj pravzor opravdu v hluboké minulosti. Vládce svou legitimitu odvozoval od některého božstva, a tak vidíme, jaký to byl (a je!) chytrák. Nebo spíše chytrolín. Vždyť už ve starém Egyptě byl faraon uctíván jako božstvo. A kdo by se odvážil vztáhnout ruku na Boha, že? Tedy byli tací, ale nedělejme si iluze. Jakmile zemřel jeden (a to i rukou spravedlivého), už tam čekal další. A ten si to božské postavení zase přisvojil. A tak ve staré Číně měli „Syna nebes“ a japonští císaři byli považování za žijící bohy až do moderní doby. A mohli bychom přejít do starověké Persie, Řecka a Římské říše. Prašť jako uhoď! Co tam někteří zástupci Boha na zemi dokázali, nad tím zůstává rozum stát. Třeba takový Caligula byl opravdový šílenec a filmy o něm se točí dodnes. Bylo o něm známo, že se koupe v parfému, jí jídla obložená lístkovým zlatem a srká v octu rozpuštěné perly. Uspokojovaly ho popravy a mučení. Sadista v čele říše. Římané ho opravdu nenáviděli, ale on reagoval slavnou větou: „Ať nenávidí, jen když se mne bojí!“ Jestli to opravdu řekl, o tom by se dalo diskutovat, ale tradice je tradice, a tak tomu budeme věřit. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

A vůbec těch slavných vět, které někteří vládci vyslovili, je spousta. Ludvík XIV, řečený Král Slunce (Roi - Solei), se zase proslavil větou „Stát jsem já!“, ale jestli tento výrok skutečně pronesl, nechám na vás. Já osobně si myslím, že ne. Ale takhle jsou dějiny pestřejší, není-liž pravda? Ještě poznámku k Ludvíkovi. Byl politickým géniem a během své vlády dokázal ze zbídačené země učinit nejmodernější evropský stát. Že si rád vyhodil z kopýtka a miloval luxus a radovánky ve svém nádherném zámku ve Versailles, ponechme stranou. Mohl si to jako zástupce Boha na zemi dovolit, ne? Než opustím panovníky a vládce, jen připomenu, že monarchie jsou asociovány s doživotní dědičnou vládou panovníka, jehož odpovědnost a moc přichází na následníka. Prostě „král je mrtev, ať žije král“. Připomínám, následník. Dědičně. Chytré, jak zabezpečit svoje děti, že?

V demokratickém státě je moc rozdělena na zákonodárnou (legislativa), výkonnou (exekutiva) a soudní (justice) a mají se mezi sebou kontrolovat, doplňovat. Mnohdy vidíme, jak je tomu ve skutečnosti. „Perte se a žerte se“, jak řekl Satan v nádherném kresleném filmu (podle seriálů francouzského karikaturisty Jeana Effela) Stvoření světa. 

A vraťme se na začátek. Prostě jsou osoby, které touží po moci víc, jiné méně a některé na ni doslova kašlou. Jednoduše řečeno, moc kazí lidi, má tendenci korumpovat. Málokterý člověk dokáže odolat pokušení získat či udržet si privilegia spojená s mocí. A to za každou cenu. A tak spolu s úspěchem u dnešních politiků se dostaví i přesvědčení, že sláva, materiální výhody a také pocty jsou projevem vztahu k jejich osobě, nikoliv funkci. Moc se stane drogou a člověk na ní drogově závislým. Mít moc značí touhu něco vlastnit, někoho ovládat, manipulovat. Takového jedince je možno poznat i v zaměstnání v podobě různých šéfů a vedoucích pracovníků. Touha po moci je nám, málo platné, vlastní. Neseme si ji v DNA. Někdo víc, někdo méně. Možná nám časem vědecké instituce představí, jak se této nepříliš dobré vlastnosti zbavit. Třeba půjde vyříznout jako slepé střevo, když bude zlobit. Ale moc tomu nevěřím. Tak si choutky na ni radši nechme zajít a buďme sami sebou. 

„Největší moc má ten, kdo má sám sebe ve své moci.“ (Seneca, římský filozof 4 př. n. l. - 65 n. l.). Ten letopočet jsem tam uvedla schválně. Tak dávno, pradávno se mocí lidé zabývali, a pořád nám to není jasné.

A jak to vidíte vy?