BLOG Olgy Porrini: Jaké máte touhy?
Co takhle odjet do Japonska? Nebo na Bora Bora? To by bylo, co? Jet se tam podívat nebo na ostrově se zvláštním jménem nějakou dobu žít… Stačilo by třeba měsíc. Koneckonců špatný by nebyl ani jiný ostrov ve Francouzské Polynésii… Když vidí člověk obrazy z Tahiti od Gauguina, má chuť hned vyrazit.
Olga Porrini
Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.
Ano. To jsou moje touhy. Cestovatelské. Jakmile začnou prázdniny, mám chuť do nějaké exotiky vyrazit. A vy snad ne? Když vidíte ty nádherné fotky, které nám cestovní kanceláře nabízejí… No jo, ale také ty ceny… To člověka hned přejde chuť. Tedy, pokud není milionář…
Každý z nás po něčem touží. Aspoň si to myslím. Každý po něčem jiném. Ona sama touha je hnacím motorem, kvůli kterému jsme schopni překonávat překážky a jít za svými sny. Právě tato touha nás osvobozuje od smutných myšlenek a popohání stále kupředu. Já si vždycky vzpomenu na písničku od Nadi Urbánkové:
Vždycky zbývá za šesták naděje
Proč se tedy bát
Ztráta hlavy poslední v řadě je
Říká to i kat
Třeba neznámá prateta
Odkáže mi svůj dům
Štěstí stejně jako ruleta
Nedá na rozum…
No, to by bylo, aby se mi mé přání nesplnilo. Že ano? Ale ono je potřeba mít to přání v hlavě srovnané. Musí to být opravdu něco, po čem toužím, ale nikomu tím neublížím. Nemůžu si například vynutit lásku. Nemůžu ani manipulovat a ovládat jiné (i když se o to spousta politiků snaží, promiňte, teď jsem odběhla od tématu), nemůžu bohužel přivolat své blízké, kteří už jsou na druhém břehu… Nemůžu spoustu věcí! Ale sny mít mohu… Sny, které nikomu neuškodí a mají význam jen pro mne samou. Většinou svá přání máme uschovaná v zadní zásuvce svého srdce a hned tak se někomu nesvěřujeme. Možná těm nejbližším. Ale většinou ani to ne. Úplně nejlepší je zašít se někam do kouta a představovat si, že jsme vyhráli v loterii. Já nesázím, ale stejně si to představuji. Vím, je to absurdní! Možná, že za mne chodí sázet duch svatý. Kdo ví? No a teď si představte, že jste vyhráli deset milionů. Co deset? Sto! A nyní to může začít. Někdo začne stavět dům, jiný pádí do garáže Mercedesu. Jiný nakupuje dárky pro celou rodinu. Další posílá šeky do Afriky a na další dobročinné účely. Já bych pádila do cestovky. Jenom ještě nevím, jestli nejdřív do Japonska, nebo na Bora Bora… Možná bych to sfoukla najednou…
No, a teď mne napadá. Co kdybych vyhrála miliardu. Jó, lidé jsou nenasytní. A mohla bych si plnit sny k snídani, k obědu i k večeři. Nevím, nevím… Jestli by se mi to líbilo. Jestli by mne to bavilo. Ono je totiž něco jiného po něčem toužit, snít… A když se to vyplní (většinou nevyplní), tak je to super… Ale plnit si přání jen lusknutím prstů… Ne, to není ono. Je to nuda. Asi. Jednou jsem četla o miliardářské dcerce, která chtěla v létě sníh. Tak jí ho tam házeli do zahrady z vrtulníků… Prý…
A tak to nechme tak, jak to je. Každý ať si přeje něco, co by ho učinilo šťastným (aspoň si to myslí), a snaží se na své přání dosáhnout. A ať mi potom řekne, jaké to bylo. Já to udělám zrovna tak. Pak vám to také řeknu nebo napíšu… Třeba jako seniorka Stáňa. V 85 letech si osedlala koně. To jsem fakt četla. Přála si to celý život. A vida. Vyplnilo se jí to. Takže heslo zní: Nezoufat! Doufat!
… a znovu kousek z Nadi Urbánkové:
Snad úrok naděje
Mě v zimě zahřeje
Když Riviéru znám jenom z map
Snad přijde proměna
A s dívkou bez věna
Teď ožení se správný chlap…
A jaké touhy máte vy?
