Před několika lety jsem byla na dovolené na Kypru. Seznámila jsem se tam se sympatickou dvojicí a spoustu výletů jsme podnikali společně. Při zpátečním letu domů, tedy do Prahy, jsem v letadle seděla na sedadle do uličky, vedle mě (tedy uprostřed) moje nová známá a u okénka její přítel. Jakmile se letadlo dalo do pohybu, chytla mě dívka silně za ruku a druhou zase svého přítele. Abych to zkrátila. Měla strach z létání. Ovládla ji panika a žádné rozumné vysvětlování ze strany mé ani jejího přítele nemělo smysl.

Co to panika vlastně je? Na pomoc jsem nahlédla do Wikipedie, kde ji charakterizují jako spontánní, nekorigované chování lidí, u kterých došlo k porušení duševní rovnováhy. Během panického záchvatu, který se projevuje bušením srdce, pocením, třesem, se dostavuje silná úzkost nebo strach ze smrti. A víte vůbec, od čeho to slovo panika vzniklo? Může za to bůh Pan. Byl synem nymfy, která se ho hned po porodu zhrozila. Narodil se totiž s růžky, dlouhými vousky a kozlími nožkami. Jeho otec, bůh Hermés, ho odnesl mezi bohy sídlící na Olympu. Jenže ti se mu pošklebovali a smáli, a tak se Pan odstěhoval do Arkadských lesů. K lidem byl přívětivý, ale pokud ho někdo vyrušil ze spaní, vyskočil na něho a vystrašil ho tak, že se ho zmocnil panický strach.

Při dalším cestování jsem poznala lékařku, se kterou jsem bydlela v jednom pokoji. Jednou jela celá naše skupina osmi lidí motorovým člunem na blízký ostrov. Jízda to byla opravdu divoká. Člun s námi házel ze strany na stranu, vlny do něj vrážely zpředu i zezadu, lidé se pevně drželi loďky, ale v podstatě to považovali za dobrodružství a každý další proud vody, který nám smáčel oblečení, vyvolával smích. Ne však u mojí spolubydlící. Chytila mě pevně za ruku a tlukot jejího srdce byl slyšet až na břeh. Panika a strach z vody a utopení, jak se mi přiznala. Teprve pak jsem si uvědomila, že plave jen podél břehu, zatímco já si užívala moře daleko od něj. 

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Další moje známá, která trpí úzkostmi, prožila panickou ataku bez zjevné příčiny a myslela si, že ji postihl infarkt. Symptomy měla stejné. Teprve lékař jí vysvětlil, o co se jedná. No, určitě jsou situace, kdy nějakou panickou situaci prožil skoro každý. I když nejde o paniku doslova. Spíše jen neurčitou úzkost a z ní vyplývající panický strach, jak to zvládnu (třeba zkoušku ve škole). Tady ale vlastně o pravou panickou ataku nejde. Většinou stačí hluboce dýchat a zapojit rozum. Ten by mi měl vysvětlit, co a jak. Tedy že nejde o život. To při opravdové panice vysvětlit nejde. Člověk je přesvědčen, že mu o život jde, jak mi vysvětlil známý psychiatr. A tady pomohou už asi jen léky na uklidnění. Nebo kognitivně behaviorální terapie, krátce zvaná KBT. Lidem, kteří mají pořád v rukávu nějaký katastrofický scénář a přemýšlí tak, že stále "malují čerta na zeď", a tím se stresují, KBT opravdu pomáhá. Identifikuje a mění chybné a porušené představy, myšlenky a chování. Prostě učí lidi rozpoznávat a měnit nezdravé zvyky v myšlení. 

Zbavit se paniky je důležité, jinak klesá kvalita života, protože postižený nikdy neví, kdy to opět nastane. Někteří "panikáři" dokonce mohou přijít o partnera nebo o zaměstnání. Panické záchvaty mohou vést k vážným psychickým postižením, jako je agorafobie. Lidé mají strach z veřejných prostor, kde se nachází mnoho lidí. Patří sem kina, divadla, metro a především supermarkety. Nebo zase naopak místa, kde je člověk sám. Jde třeba o výtah nebo i vlastní byt. 

Tak už toho bylo dost. Jedno je jasné. Vše má své řešení, jen se člověk nesmí bát to pojmenovat a začít s tím něco dělat. Věřte, že úzkostmi a následnou panikou trpí lidé, do kterých byste to vůbec neřekli. A tak končím tradičně citátem, tentokrát Simona Mawera: "Strach je užitečný, vysvětlil jí kdysi její psychiatr. Strach posiluje naše obranné reflexy. Ale panika je k ničemu."

A jak jste na tom vy?