Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Většinou stojím u okna a říkám si, no co to je… Nic se mi neděje, venku je pořád hezky (tedy až na pár deštivých dnů), ale tam uvnitř mě to bolí, taková divná tíha… No, smutek… Dočetla jsem se v odborné literatuře, že to má kdekdo. Nejsem tudíž žádná výjimka. Ale proč se to, sakra, děje? Možná proto, že v sychravém počasí se na věci díváme jinak, než když na nás působí sluneční paprsky. Jasně, tohle léto nás doslova mořily. Ale co je to proti šedé obloze a deštivému počasí? A pak ta tma… Jak se blíží večer a tma se plíží mě pozdravit, říkám si pokaždé: "Ještě ne, ještě chvíli světlo…" Poté člověka přepadnou nejrůznější splíny, někdo tomu říká podzimní deprese. Ale to proboha ne! Deprese je přece něco úplně jiného. Tohle je jen takový pocit úzkosti, smutku a nervozity.

Jak na to? Jak to překonat? Někdo se cpe vitaminem B, někdo zkouší bylinky. Já zase čtu. Něco pozitivního, zajímavého. Něco, co mi dá zapomenout na ten smutek ve mně. Nebo jdu do kina. Tedy pokud dávají něco jiného než horor… Anebo jdu uklízet, anebo jdu… Jasně, ono je úplně jedno, co člověk dělá, hlavně že se v tom smutku neplácá a nenechá se jím ovlivnit. I když, ruku na srdce, jsou lidé, kteří se ve smutku vyžívají. Naříkají, stěžují si, jaký mají těžký život, jak se jim nic nedaří, ach jo. A tak.

Znám jednu, která od podzimu tráví své volné chvilky (a že jich má, protože už nepracuje) v posteli. Nečte, jen tak polehává a naříká na svůj osud. Podle mě je v tom něco jiného. Lenost. Znám ji skoro celý život a vzpomínám si, že když jsme byli na horách lyžovat (a to nám bylo dvacet!!!), šla si po obědě odpočinout (rozuměj lehnout) do postele a vydržela tam někdy i dvě hodiny. Na svah jsme se dostaly kolem čtvrté a v pět byla tak unavená (a stejně se už začalo pomalu stmívat), že jsme šly do hotelu. Odpočívat… Co taky jiného, že?

Takže ono jde spíš o to, jaký přístup člověk k životu má. Jestli smutku propadne, nebo jestli se s ním popere. Ona někdy stačí obyčejná procházka. Víte, že pohyb je účinné přírodní antidepresivum? Zkuste to. Dodá dobrou náladu, svěžest a chuť do života. A pak už je lehké ubránit se negativním myšlenkám.

Promiňte, ale ještě jsem si vzpomněla na tu moji známou. Když jsme jezdily v létě k moři, večerní procházka ji přiváděla k šílenství. Ona, která má přece tak těžký a smutný život, musí ještě po večerech se mnou absolvovat hodiny chůze?

Přemýšlela jsem o tom. Někteří lidé nemají v životě žádný cíl a myslí si, že už je nic nečeká. Jakby také, že? On vlastně celý život je o kladení cílů a hledání smyslu života (i když třeba žádný nenajdeme). Takže klid. Podzimní depka je jenom sezonní záležitost (někdy i bohužel zimní), a i když se projevuje špatnou náladou a skleslostí, tak nás přece nerozhází. Četla jsem, že Švédové, Finové, Norové a vůbec lidé ze severu nedostatek sluníčka řeší světlem. A tak si rozsviťte, prosím. Všude. Pořiďte si pořádné žárovky. A zapalte svíčky. Nejlépe ty vonné.

A taky si kupte nové šaty, zajděte ke kadeřníkovi a každé ráno se na sebe usmějte do zrcadla. Aspoň já to tak dělám. Neříkám, že to vždy pomůže. Ale někdy ano. Důležité je se s tím podzimem poprat a vědět, že po zimě zase přijde jaro. Tak nezoufejte! Nejste v tom sami.

A co vy na to?