BLOG Olgy Porrini: Jak se mi líbilo v USA

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Já jsem vloni navštívila USA. Už podruhé. Před dvěma lety jsem byla na západě, teď pro změnu na východě a na Floridě. No, je to fakt obrovská země. Ale o tom psát nechci, od toho jsou tady cestovatelské blogy a koneckonců mnozí tam již byli taky, a tak to znají lépe než já. Spíš bych se chtěla pozastavit nad tím, co mne oslovilo a co i udivilo. V dobrém i v tom špatném. V dobrém to byla ta pověstná slušnost nebo, chcete-li, vstřícnost Američanů pomoci… Já vím, říká se (u nás v Čechách), že jde jen o povrchní zájem, všechno je great a ty jejich široké úsměvy… Jenže já si to vážně nemyslím. Byla jsem fascinovaná jejich pozorností k mojí osobě, s jejich trpělivostí vůči mé chabé angličtině, s tím, že se mi vždy snažili podat pomocnou ruku. A když jsem se ztratila, tak mne klidně doprovodili do mého obydlí. Nevím, kolik ochotných lidí by se našlo u nás…

Jeden "Američan" mne takhle doprovázel z Centrálního parku v New Yorku do mého hotelu (i když mohl spěchat domů, protože byl čas večeře). Když slyšel můj pokus o angličtinu, přešel do francouzštiny (jeho paní byla Francouzka, jak mi pak prozradil) a pěkně jsme si popovídali. Nakonec mne "dorazil" perfektní italštinou, kterou se naučil proto, že má rád italskou operu a několikrát ročně do Itálie jezdí… No jasně, můžete říct, náhoda…

Další fakt, který mne udivil (i když něco podobného jsem zažila i ve Švýcarsku) je vlastenectví. Všude visí americké vlajky a lidé jsou hrdí na to, že jsou Američané… U nás se to moc nepěstuje, aspoň já si toho nevšimla. Ale líbí se mi to.

Ale co mne nikdy nepřestane překvapovat, i když v tom druhém smyslu, tedy negativním, je pití alkoholu. Ačkoli slovo negativní není to pravé. Američané nepijí venku. Tedy v parku, na ulici, prostě ve veřejném prostoru. Ani bezdomovci. Tedy nepijí? Pijí, ale pivo nebo jiný alkohol mají zabalené v pytlíku, a i když každý ví, že tam není limonáda, tváří se, jako že to neví. Pokrytci! Také jsem to zkusila. Moc mi to nešlo, chyběla praxe… Nevím, co k tomu víc dodat… Přinejmenším podivné.

A teď k té pověstné tloušťce Američanů. Někteří jsou fakt tlustí. Promiňte, otylí je slabé slovo. A právě ti tlustí nosí nejodvážnější oděvy, plavky a tak… Jeden postřeh. Na Floridě jsem si všimla, že nejvíc těch "tlustých" byli černí obyvatelé USA. V duchu jsem je srovnávala s těmi, které jsem viděla v Africe, kde mi všechny ženy připadaly jako Naomi Campbell. No, asi to bude tou stravou a tím, jak žijí… pěšky se moc nechodí. Holt za to mohou ty velké vzdálenosti, takže bez auta se žít nedá. A to není nic pro mne. Ráda chodím a to, že mohu všude pohodlně dojít, mne činí svobodnou a šťastnou. Chozením si vyčistím hlavu a lépe se mi spí.

Teď ještě pár slov k New Yorku. Bože, těch lidí! Jasně, je to nejlidnatější město USA, ale stejně vás to překvapí. Jsou všude, ať se hnete kamkoliv. Ale jinak je to město "s duší". Úžasné se svými mrakodrapy i sochou Svobody. Prostě město, které nikdy nespí! A pak je také kulturně a etnicky velmi rozmanité.

Co k tomu výletu říct na závěr? Je to daleko. A mě vždycky při cestě tam i nazpátek znovu přepadne jet lag, tedy pásmová nemoc, a vždycky si říkám: "Už nikam nejedu, tohle nemám zapotřebí!" Žaludek jak na vodě, spánek ne a ne přijít, hlava třeští, ale po týdnu se vše uklidní a věřte nevěřte, já už zase přemýšlím, kam pojedu příště.

A jak to máte vy?