reklama

BLOG Olgy Porrini: Dříve si lidé byli bližší

V některých domech žili sousedé trochu jako rodina. Půjčovali si sůl nebo plech na pečení, hlídali si vzájemně děti a vůbec i jinak si vypomáhali. Ale hlavně se scházeli a povídali si. Dnes je tento jev už vzácností. Prostě lidé už k sobě nemají tak blízko jako dřív.

Foto: iStock

Nedávno jsem seděla na balkoně, bylo krásné počasí a já si ho náležitě užívala. Domy, kde žiji, obklopuje prostranství plné kvetoucích keřů a stromů, prostě oáza zeleně. Jsou to novostavby a ten vnitřní prostor je šikovně vymyšlený, dá se tam i posedět. A jak si tak užívám sluníčka na terásce, zaslechnu zezdola známý hlas. Šlo o paní, která bydlí ve vedlejším vchodě, a jsme si navzájem sympatické. Aspoň si to myslím. Když jde s pejskem ven, vždy se zastavíme na kus řeči. A o to právě jde. Měla jsem hroznou chuť na ni zavolat nebo rovnou sejít dolů a posedět s ní. Co mi v tom zabránilo? Ostych nebo pocit, že budu obtěžovat a že se to prostě nedělá. 

Nicméně jsem si při té příhodě vzpomněla na své dětství. Bydleli jsme tenkrát v jednom činžáku, který tvořil menší komplex s takzvaným dvorkem. Pravda, zeleň tam nebyla žádná, ale my děti jsme se tam vyřádily dostatečně. Připomněla jsem si to hlavně proto, že naše mámy (ne všechny) si někde sehnaly lavičku a tam za hezkých dnů společně sedávaly a klábosily. Z jejich smíchu a dobré nálady jsem pochopila, že tohle „drbání“, jak jsme ho nazývaly, má něco do sebe. Člověk si popovídá, shrne televizní zprávy i seriály, někdy si postěžuje na manžela, na děti a hned je mu líp. Lidé se znali, a když někomu došla sůl, bez ostychu zazvonil na sousedku. My, děti, jsme postupně dorůstaly, odcházely na střední školy, do světa, ale ty ženské na tom dvoře sedávaly dál. Sdílely společně úspěchy a neúspěchy svých dětí, určitě také pomluvily tu, která právě chyběla, a zavzpomínaly na tu, která již byla na druhém břehu. 

Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Onehdy jsem do svého rodiště zavítala a prostě mi to nedalo a nakoukla jsem i do toho dřívějšího zákulisí. Ne, že bych očekávala, že tam naše mámy ještě sedí (ani jedna už nežije), ale předpokládala jsem, že mají své následovnice. Ne ne, nemají. Dvorek zel prázdnotou, lavička kamsi zmizela, šňůry na prádlo odvál čas, jen ta stará klepadla na koberce stála dál, aniž by dnes někdo věděl, k čemu tenkrát sloužila. 

I v rodinách to tenkrát bylo jinak. Rodiny se navštěvovaly, pomáhaly si a znaly svoje problémy i radosti, prostě držely víc při sobě. Nebudete mi věřit, ale nebylo to vůbec špatné. Má rodina žila v různých koutech republiky a tak jsme často cestovali. Strejdové a tety vyprávěli a my děti ani nedutaly, jaké historky a rodinná tajemství jsme se dozvěděly. Některé byly zábavné, jiné smutné, jiné přímo hrůzostrašné. Osudy některých členů rodiny byly tak pohnuté, že se jim nevyrovnal žádný mnou do té doby přečtený román. Někdo utekl v roce 1948 za hranice, jiného na těch hranicích za dramatických okolností chytili. Dalšímu sebrali pole a skončil v uranových dolech, teta Mářa byla svobodnou matkou a černá ovce rodiny, Julča se na konci války zamilovala do Rusa a utekla s ním do Ruska. A tak bych mohla pokračovat.

Asi by to všechno dávno upadlo v zapomnění nebo zůstalo v mých vzpomínkách daleko zasunuté. Jenže příhoda, kdy jsem neměla odvahu sejít z terasy dolů a posedět se sousedkou (aniž by mě vyzvala), mi to připomněla. Dřív totiž nikdo nemusel telefonovat a ohlašovat svou návštěvu. Prostě přijel, a basta. Možná to vždy nebylo všem příjemné, ale nakonec pochopil, že když je nejhůř, je tu pořád rodina. A nejen rodina. Ale i sousedky. A když na mě přijde „chandra“, ony mě rády vyslechnou a třeba dají i radu. 

Tak vám nevím. Co bylo lepší? Možná, jak člověk stárne, má větší chuť vrátit se do časů, kdy byl malý nebo mladý. Chtěl by znát, kam se všichni poděli a jak žijí. Řekla bych, že je to přirozené. Samozřejmě že se člověk musí dívat dopředu, ale prohlížení si starých fotografií má také svou cenu. Ne vše, co bylo dřív, bylo špatné. A tak víte co? Příště už nebudu sedět na balkoně, ale sejdu za sousedkou dolů. Třeba tam seděla proto, že si chtěla popovídat. Kdo ví? Ale zkusím to. „Samota je krásná, ale musíš mít někoho, komu o ní vyprávíš.“ (Josef Fousek)

A jak to vidíte vy?

Měla se odtud řídit válka. Pod slavným hotelem na "Václaváku" byl i tajný špitál | Video: TV Architect

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama