BLOG Olgy Porrini: Chodíte rádi do kina?

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Minulý rok dostal v Cannes cenu za celoživotní dílo Alain Delon, i když protesty za strany americké organizace Women and Hollywood byly silné. Nakonec Alain cenu dostal a myslím, že oprávněně. Hodnotí se totiž jeho filmová kariéra a ne osobní život a názory. A pak! Kdo by z mé generace Delona nemiloval? Černého tulipána jsem viděla asi šestkrát a klidně si ho pustím po sedmé.

Krásné herečky na festivalech se předhánějí, která si oblékne svůdnější šaty, a zvědavé čtenářky se o tom mohou dozvědět hned z několika zdrojů. Ano, píše se o tom všude. Více než oblečení atraktivních dam je divák samozřejmě zvědav na filmy, které se na festivalu objeví. Vždyť právě kvůli nim se festival koná. Tedy kvůli filmům, ne kvůli krásným šatům. A tak svá filmová díla představí režiséři jako Tarantino, Jim Jarmusch nebo Pedro Almodóvar. A jsme u toho. Jaké máte rádi filmy? Na co chodíte do kina?

On je totiž vkus diváka odlišný. Asi to souvisí s dobou a pohledem na svět. Moje generace obdivuje zřejmě úplně jiné snímky než generace dnešní. Tedy většina. Abych zase nepaušalizovala. Pro mě byl obrovský zážitek film s Robertem Redfordem a Barbrou Streisand "Takoví jsme byli" nebo "Velký Gatsby" se stejným hercem. Tedy Robertem. Mně se prostě v kině líbí filmy, které i po návratu domů ve vás neustále "běží" a jsou zážitkem na celý život. No, asi trochu přeháním, ale vy mi rozumíte, že? Zrovna tak jsem hltala filmy historické (Kleopatra, Boj o Řím, Romulus a Rémus, Dekameron, Sedm statečných…). A filmy s Marcellem Mastroianni a Sophií Loren jsou pro mne stále super podívanou. Myslím si totiž, že italská a francouzská kinematografie je naprostou jedničkou. Jasně, trefili se do mého vkusu. Tím to asi je. I dnes si vybírám filmy dle země, kde vznikly. Tedy většinou. Ano, také jsem někdy zklamaná, ale znám se, a tak sázím na jistotu.

Co mne ale překvapuje, je to, na co se mladí dívají dnes… Tak třeba horory. Určitě jsou některé z nich výborné, ale já se na ně nedívám z jednoho prostého důvodu. Bojím se totiž. A nechci strávit noc s rozsvícenou lampičkou u postele a zamčená v ložnici. Při sebemenším zvuku se mi rozbuší srdce, že nemám daleko k infarktu. A ty sny! Cesta na toaletu s baterkou mne přesvědčí, že tohle už nikdy více! Ne, nechci, děkuji.

A tak mne napadá, proč se lidé tak rádi bojí? Nedává mi to totiž smysl. Že by adrenalin a emoce? Vážně nevím. Jedna dobrá kamarádka mi řekla, že hororové filmy ji baví, protože jsou zábavné! Bingo! Prý ty své emoce a strachy sleduje na gauči v obýváku, tedy v prostředí důvěrně známém a bezpečném. Tudíž není důvod se bát.

Sci-fi také patří mezi oblíbené. To chápu daleko více. Kdo z nás by nechtěl poznat, co bude v daleké budoucnosti, jak budeme my lidé vypadat, jak budeme žít (jestli budeme vůbec existovat), jak budeme dobývat vesmír… To beru. Také se bojím, ale méně. Takový film mne přinutí k zamyšlení. Tedy občas. Pokud ho shlédnu, což není zase také časté. Já se raději bavím. Třeba s Christianem Clavierem v komedii Co jsme komu udělali a přiznávám bez mučení, že i pokračování se mi líbilo. Možná to bude tím, že se raději směju, než pláču a že mám raději filmy optimistické než pesimistické. Ona totiž už samotná realita (politická scéna) moc optimismu nedává. Tak proč ji ještě vyhledávat? Ale pardon, nikomu to nevnucuji. Jde pouze o můj soukromý názor nebo pohled na svět, chcete-li…

Také americké komedie mi nic neříkají. Tedy ty z posledních let. Samozřejmě "Někdo to rád horké" si nenechám ujít nikdy. Jenže to je klasika! Asi to bude tím, že už jsem "stará" nebo nerozumím tomu humoru. Ono je to stejně jedno. Film je tady pro diváka a ten si může vybrat, na co půjde. Jednu výhodu ale mám. Na filmy, na které chodím já, není nával…  Mohu se tak pohodlně uvelebit na sedačce a na druhou položit kabelku. Sedadlo je totiž prázdné, ne-li většina z nich.

A tak na závěr citát Miroslava Horníčka: "Každý má svůj zrak a svá slova. Každý vnímá jinak ulici, film, les, člověka, všechno."

A co vy?