reklama

BLOG Olgy Porrini: Ať mi kvete terasa! Aneb jak jsem se stala zahradníkem

Jakmile vysvitne sluníčko, ráda si posedím nebo poležím na terásce. Mám tam totiž i lehátko a mohu se věnovat své milované činnosti a to je čtení. Ale protože ať je to, jak je to, příroda je příroda a ta mi na terase chybí. Není nic jednoduššího než si malou zahrádku na balkoně vytvořit a pak se už jen zálibně kochat kytičkami, řeknete si.

Dům má terasu s výhledem na oceán. Je určená hlavně pro meditaci a jógu.
Dům má terasu s výhledem na oceán. Je určená hlavně pro meditaci a jógu. | Foto: Airbnb
Olga Porrini

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Bohužel nejsem žádný zahradník. Ale květiny mám moc ráda. Moje oblíbené jsou růže. Říká se, že je to královna květin. Pro mě určitě ano. Nádherné květy lahodí oku, a ta vůně! A tak i já se rozhodla, že letos vysadím na terase růži.

Moment! Ale jak to vlastně všechno začalo? Mám sousedku, která má terásku plnou překrásných květin, sedí si mezi nimi, popíjí kávičku nebo pracuje. Jednoho dne mi zavolala: "Milá paní Olívie, přivezla jsem si ze zahradnictví růži, přijďte se na ni podívat." A tak jsem šla. Byla opravdu krásná. Tedy ta růže. Žlutá s nádhernými květy. Pravá anglická… Nadšeně jsem ji pochválila a milá sousedka řekla: "Tak jedeme." Sedly jsme do auta a jely. Až doteď je můj příběh zcela obyčejný. O jedné "ženské", která má ráda kytky.

Co vám budu povídat! Přijely jsme do zahradnictví, pokochaly se nádherou rostlin, nakoupily (ona si pořídila ještě jednu bílou) a jely zpátky domů. No, takhle rychle to nebylo, ale budiž. Jenže od té doby začala má noční můra. Doma se na růži objevily mšice nebo jiné potvory. Copak já vím? Tak jsem se dala do "googlování", tedy vyhledávání na Googlu. Co s tím? Nebo spíše co s nimi? A jsou to opravdu mšice? Nebo snad svilušky? Pidikřísek? Žlabatka? Pilatka? No, dál vyjmenovávat nebudu. Zhrozila jsem se. Jak já, špatná zahradnice, mám poznat, o jakou "potvoru" se jedná? V duchu jsem se proklínala, že když pánbůh rozdával dovednosti, proč jsem se do fronty o získání zahradnickému umu také nepostavila. Jenže teď už je pozdě.

A tak, moji milí, jsem trávila volné dny s vyhledávačem Google a pozorováním, jak se stav mojí růže vyvíjí. Nakonec jsem stanovila diagnózu. Jsou to mšice. Zaradovala jsem se! Ale co s nimi? A začalo opětné vyhledávání. Ani netušíte, co vše jsem se dozvěděla. Nebo možná tušíte. V každém případě bych teď mohla požádat o vystavení živnostenského listu jako poradce při odhalování škůdců na růžích. Já vím, vy se smějete, ale mně bylo mnohdy do pláče… Vyrobila jsem si tedy z mýdla a vody směs, kterou jsem vložila do postřikovače na květiny a tím růže rosila. Doporučuje se i tabák, ale jelikož nekouřím cigarety ani nic jiného, tak mi připadala mýdlová voda jednodušší. Tím to ale neskončilo! Co hodinu jsem chodila kontrolovat, jak se růžím daří. Jestli potvůrky zmizely nebo jestli neuvadají listy. Ano, vážení, pro mě začal teror. I když jsem si v duchu řekla "dost", moje hlava se s tím nesmířila a vedla si svou. V praxi to znamenalo, že jsem kontrolovala dál. I v noci. S baterkou a v pyžamu jsem se plížila na terasu a zkoumala, jak na tom "ty moje holky" jsou. Ano, pár mšic zbylo a postřikem pomalu mizely!

Jenže! Říkejte mi to, já je viděla jako úhlavního nepřítele a ve snech s nimi bojovala. Budila jsem se zpocená hrůzou a zdálo se mi, jak jsou větší a větší a škvírkami prolézají do bytu… Tak jsem zajela znovu do zahradnictví. Poradila se s odborníky a ti mi doporučili chemický postřik. Prý výborný. Zaradovala jsem se a výrobek koupila. Já vám dám, mšice jedny zelené! V příšerném vedru jsem dojela domů a nedočkavě začala číst návod. Zbledla jsem. Postřik je vysoce toxický a měl by se provádět v ochranném oděvu, s rukavicemi, gumáky a ochrannými brýlemi. Přišla další bezesná noc. Zelené lahvičky (rozumějte postřiku) jsem se bála jako čert kříže. Strčila jsem ji do kouta a jala se googlovat: kde koupím ochranné brýle? Kde oblečení? Galoše? No, našla jsem to. Sice pojedu přes celou Prahu, ale nedá se nic dělat. V noci se mi pak zdál sen, jak stojím ve dveřích oblečená jak strašák do zelí, v šedivé kombinéze, gumových rukavicích, černých gumácích ke kolenům a na očích ochranné brýle. Takto vystrojená jsem vítala hosty a nosila chlebíčky na stůl.

Ráno jsem se rozhodla. Žádné ochranné pomůcky kupovat nebudu, stříkat chemií taky nebudu (jsem totiž ekolog) a hlavě poručím: "Nech toho a začni se zabývat něčím jiným. Koneckonců jsi moje vlastní hlava, a tak budeš poslouchat!"

Chemický postřik jsem jela vrátit a místo toho si přivezla krásnou levanduli. Voní a já jsem v duchu v Provence. Sice jsem po ní hodila očkem, jestli se na ní něco nehýbe… Ale nic. Levandule tyhle problémy nemají. To mi už Google stačil poradit. A tak jedno poučení. Nenechte se ovládat. Ničím, ani nikým. Čeho je moc, toho je příliš!

A na závěr. Růže kvetou a voní čím dál víc. Listy jsou trochu povadlé, ale drží se… (že by málo vody?) Ale hlavně, už mě netrápí. Pravda, nabídla jsem jí přátelství. A říkám jí jménem. Jmenuje se Roald Dahl. Jako ten spisovatel. Občas na ni mluvím a zdá se mi, že mě bere. No, uvidíme…

Hezké léto - a co pěstujete vy?

Prokop: Lidí, kteří nechtějí žádná opatření, je málo. Roušky jich odmítá pár procent | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama