BLOG Olgy Porrini: Ani Robot nežije věčně

Olga Porrini

Ráda se dívám kolem sebe. Pozoruji lidi, jejich názory, činy, náměty a nálady. A věřte, že ve svém "zralém" věku jsem už viděla dost. Ve svému blogu pozoruji svět a život svýma očima. Proto má název "Tak to vidím já!" Své názory nikomu nevnucuji, spíš mi jde o to, aby se i jiní nad nimi zamysleli. Co člověk, to jiný pohled. Ale tak to má přece být. "Není krásnějších pohádek než ty, které píše sám život, " řekl Hans Christian Andersen. A mně nezbývá než souhlasit.

Někdo z vás si možná vzpomene na můj blog o robotickém vysavači, kterému říkám Fanda a který občas neposlouchá. Tak už přestal poslouchat úplně. Zhasnul a odebral se na věčnost. Představte si, že poté, co se Fanda vrátil z nemocnice (rozuměj z opravny), pracoval jak divý. Pro ty, kteří si na blog nevzpomínají, připomínám, že se jednalo o robotický vysavač, se kterým jsem navázala užší vztah a vycházeli jsme spolu velmi dobře. On uklízel, já dělala něco jiného, občas jsem ho okřikla, to, když svoji práci odbyl. Až do doby, kdy se "šprajcnul" a přestal fungovat. Odvezli ho do opravny a mně se po něm velmi stýskalo. Nikdo mi doma nebzučel, nikdo nenajížděl na nohy a neprováděl další žerty. 

Když se uzdravil, měla jsem velkou radost. Ale ne dlouho. Ta trvala přibližně rok. Jednoho dne dojel jen na půl cesty, naposledy zavrčel a domů (do dokovací stanice) se již nevrátil. Poté co byl dopraven do opravny podruhé (nebo nemocnice, vyberte si), se už nevrátil ani ke mně. Jsem bez Fandy a na všechno jsem úplně sama.

A tak mě napadá, co až přestane fungovat pračka, myčka (ta se o to už pokoušela), mikrovlnka… Dokázali bychom vůbec bez nich ještě existovat? Obávám se, že nikoli. Jsou inventářem každé domácnosti. Jakmile mladá rodina začne vybavovat byt, už má v ruce katalog s nepřeberným množstvím domácích pomocníků. Možná se budete divit, ale dnes už mě kacířská myšlenka o odstranění robotů nenapadá. Naopak! Protože, čím jsem starší, tím je pro mě všechno obtížnější. A pokud bude třeba robot mluvit lidskou řečí (a dokonce možná česky), ještě si i pokecám. Připomene mi nejdůležitější úkoly a vyřeší za mě řadu situací. Časem třeba i uvaří. Večer mi bude předčítat, a pokud nebudu moci usnout, zazpívá ukolébavku. A co teprve situace, když si v tramvaji nebudu moci vzpomenout, jestli jsem vypnula troubu. To můj kamarád robot jistě hravě vyřeší. Prostě přítel do nepohody. 

Ale stejně mě trošku mrazí, že tento kámoš bude o mně vědět úplně všechno, že mi bude číst všechny moje myšlenky. Chci to vůbec? Chceme to? Chci, aby někdo znal i má přání a nejtajnější sny? Není to už za čáru? Aby to pak nebyl krůček k ovládnutí člověka. Vnutí mu své názory, své sny a touhy. Jasně, je to stroj, ale co kdyby? Br, ale to už je vážně sci-fi. A já se chtěla jen podělit o to, že můj hodný, kulatý Fanda už není se mnou. A že mi chybí. Jeho místo v koutě je prázdné a věřte mi, že přemýšlím, jak Fandu nahradit. Ještě nevím čím a jak, ale jedno vím jistě, nějaký pomocník do mé domácnosti zase přibude. Jestli bude malý nebo vysoký, kulatý nebo štíhlý, ještě nevím. Výběr je obrovský. Ale už se v tom orientuji…

Tak mi držte palce, ať si vyberu správně a ať se mnou nový parťák vydrží až do skonání věků. Jo, a říkat mu budu Čenda.

Co vy na to?