Něčí lehkovážností přicházím o nohu a žena má tu svou celou rozlámanou. Prostě jen tak. Někdo chtěl ušetřit pár korun za dopravu namíchaného betonu, tak přetížil to, co našel na dvorku. Bez funkčních brzd, a ještě předjížděl. Stalo se. Během pár okamžiků se životy dvou mladých lidí změnily. Nenávratně. To je to nejstrašidelnější. Nelze to vzít zpět. Takhle to teď bude až do smrti.

Jak se z toho dlouhodobě nepo…?

Je třeba se zaměřit na to, co nám zbylo, a vytěžit z toho maximum. Co se dá dál dělat novým skutečnostem navzdory. Pokud pominu bolesti, operace, hojení a rehabilitace, tak nejvíce času člověk zaměstnává svou hlavu právě touto myšlenkou. Co půjde? Co nepůjde? A šlo by to nějak udělat, aby to přece jen šlo? A to je, dle mého, strašně důležité. Pokud se totiž někdo v takovéhle životní situaci nedovede na něco těšit, tak to pak stojí opravdu hodně námahy pro něj a pro jeho okolí, aby se z apatie nebo rezignace vytáhl a postavil se (obrazně i doslovně) na nohy.

Jsem v šoku, že mi je přítel věrný, píše ve svém blogu herečka Doláková

Blogy

Pomoc přichází s technologiemi…

Naštěstí žijeme v úžasné době, kdy věda a technika díky rychlým pokrokům v oblasti kompenzačních pomůcek umožňují amputářům vrátit se do života. I když zdravou končetinu (zatím) dokonale nenahradí, dokážou dosud aktivnímu člověku dát mnoho důvodů k tomu, aby se sám chtěl co nejrychleji zahojit a začal je používat. Na druhou stranu tyhle funkční věci stojí nemalé peníze a pojišťovny nemají přílišný zájem naplňovat naši touhu dělat něco víc než jen dobelhat se do práce, z práce a jít spát.

Od pojišťovny dostanete nějaký základní kolenní kloub, který i jinak zdravému člověku vnutí do ruky berle. Skutečnost, že mechanické koleno, které se běžně na pojišťovnách schvaluje na dva roky, vyjde ve výsledku dráž než bionické koleno, které vydrží šest let, a komfort, který poskytne amputáři, je nesrovnatelný, pojišťovnu nezajímá. Dokud se tohle nezmění, musí si amputář na lepší nohu sehnat finance sám. V tom jsem měl obrovské štěstí a vytoužené protézy jsem si díky štědrým dárcům mohl pořídit.

Jiří Švihálek

• Miluje běhání, pivo s přáteli a srandu.
• V létě 2019 ho cestou na rodinnou oslavu srazilo auto s přetíženým vozíkem a bez funkčních brzd. Jirka přišel o nohu. Nejprve pod kolenem, ale vznikem infekce nakonec muselo jít pryč i koleno. 
• Po nehodě začal psát blog o tom, jak se s takovou situací s manželkou vyrovnávali a jaké to je učit se chodit s protézou.
• Zdánlivě depresivní a smutné téma umí psát s nadhledem a černým humorem. 
• Letos za svůj blog Deník jednonožce získal ocenění Magnesia Litera blog roku.

Konec dobrý, všechno dobré?

Můj život coby amputáře už nikdy nebude takový, jako byl předtím. To je asi každému jasné. I s nejlepší protézou se běžně stávají věci, které mi znemožní ji používat. Někdy na pár hodin, jindy na dny a někdy i na dlouhé měsíce. Hodiny to jsou z otoků. Dny to jsou z krvavých otlačenin v tříslech. A měsíce, když vám například na konci kosti začne růst ostrý chrupavkovitý výběžek, který je nutné operativně odsekat, jako se to stalo právě mně.

Nebýt komplikace v pahýlu a nutnosti prodělat po roce a dvou měsících od nehody další operaci, věřím, že dnes již opět běhám půlmaratony, překážkové běhy a vybírám si vhodnou disciplínu na paralympiádu. Namísto toho se budu znovu stavět na dvě nohy a těšit se, že radost z běhu bude o to větší, když mi byla zase o kousek vzdálena.

Stále pozitivní?

Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem pořád veselý. Bral jsem antidepresiva, navštěvoval terapeuty, stal se součástí komunity aktivních amputářů. Kdybych uvěřil tomu, že ztráta nohy je konec mého aktivního života, tak bych o takový život rázem ztratil zájem. Jsem rád, že mám kolem sebe lidi - a mnoho z nich jsem potkal právě díky amputaci (ano díky, nikoliv kvůli) - kteří mě k překonávání sebe sama motivují a nelitují mě. I když věřím, že sami musí bojovat s vnitřní lítostí, když vidí, jak se mi situace ztížila nebo mě zrovna trápí bolesti. Ale o problémech "amputáře začátečníka" vám povím příště.