Zkuste si poškrábat koleno, když ho nemáte. Švihálek popisuje nové výzvy po amputaci
Začátky jsou těžké. Každý to zná a ani čerstvě "odmaturovaní" jednonožci nejsou výjimkou. Tolik nových výzev. Kromě sezení na zadku je vlastně všechno nové, jiné a svým způsobem úloha, kterou se snažíme zdokonalovat tak, aby pro nás časem byla nezajímavě jednoduchá. Než se z juniorní pozice stane senior, trvá to třeba pět let každodenního tréninku.
Bez odpočinku. Nejde si totiž říct, že dneska na to kašlu a použiju obě vlastní nohy. První dva měsíce od ztráty pěti nehtů ke stříhání (a několika centimetrů člověka) jsme odkázáni jen na berle.
Čerstvě po
Učíme se s berlemi. Nejdřív podpažní, někdo se časem přesune na francouzské a ti lepší pak na jednu hůlku, nebo dokonce čistě s protézou bez opory. K tomu je ale dlouhá cesta a takový junior se musí naučit bandážovat a polohovat. Co to je?
Nic menšího než nejdůležitější disciplíny! Bandážuje se pahýl (tak se označuje zbytek končetiny ve směru od posledního zachovaného kloubu pryč od těla). Pahýl je nutné pečlivě zamotávat pomocí obinadel a tvarovat jej do zužujícího se tvaru. Polohování je potom nezbytné pro předejití zkracování svalů. Většina začátečníků totiž při postavení se a svěšení pahýlu volně k zemi zjistí, že jim směřuje dopředu. Přední svaly se totiž zkracují velmi rychle a noha pak má tendenci trčet. Kromě toho, že to vypadá vtipně, to potom škodí při výuce chůze. Nutnost zachovat si co největší hybnost je velmi důležitá.
Dokud jsme odkázáni na berle, rychle se musíme naučit, že v koupelně mokrá podlaha fakt klouže, a držet se sebepevněji ujíždějících berlí je úplně zbytečné, ale je to reflex.
Když si sednete na toaletu a stáhnete si prádlo, tak vám ho chybějící noha nepodrží u kotníků. Spadne na zem. Nebo když si sednete na kraj postele a chcete si sundat bačkoru tak, jak jste zvyklí, tedy že jednou nohou kopnete tu botu z druhé nohy na zem, tak to nefunguje. V mozku ten úkon sice úspěšně vykonáte, ale ve skutečnosti se ani nepohnete a bačkora je pořád na svém místě.
Pocení je na denním pořádku! Amputář junior má v oběhu méně krve, než míval, a ta má navíc kratší trasy pro chladnutí (než doputuje krev do konce nohou, tak slušně ochladne). Tím pádem se naše tělesná teplota zničehonic zvedne a nám je pořád teplo.
Jiří Švihálek
- Miluje běhání, pivo s přáteli a srandu.
- V létě 2019 ho cestou na rodinnou oslavu srazilo auto s přetíženým vozíkem a bez funkčních brzd. Jirka přišel o nohu. Nejprve pod kolenem, ale vznikem infekce nakonec muselo jít pryč i koleno.
- Po nehodě začal psát blog o tom, jak se s takovou situací s manželkou vyrovnávali a jaké to je učit se chodit s protézou.
- Zdánlivě depresivní a smutné téma umí psát s nadhledem a černým humorem.
- Letos za svůj blog Deník jednonožce získal ocenění Magnesia Litera blog roku.
Dodnes mě píchne v kotníku, který nemám
Tohle téma by dalo na celou knihu. Fantomovy bolesti a fantomovy pocity jsou úkaz, kdy člověka bolí (nebo ho cítí) místo na těle, které už nemá. Doba, kdy jsou tyto bolesti nejintenzivnější, je různá, ale v průměru to jsou tři měsíce od amputace. U mě se zabydlely na půl roku a každý den byl doprovázen strachem "z večera", kdy si člověk sedne na gauč, chce relaxovat a mozek začne naplno prožívat veškerou bolest. Ve svém blogu popisuji, co přesně jsem tehdy cítil a jak intenzivní to bylo.
Časem se to ale z bolestí přesunulo do jemného brnění a fantomových pocitů (vědomí, že tam končetina stále je a dovedu ji ovládat). Dodnes mě občas píchne v kotníku nebo mě lechtá koleno. A zrovna to lechtající koleno je možná srandovní věc, ale zkuste si ho poškrábat, když ho nemáte. To si takhle jedete nehty po noze, už už se blížíte ke koleni, jenže pak přijde jizva a najednou jsou nehty cítit na spodní straně stehna. Koleno přeskočeno. Frustrovaně pak zmáčknete konec pahýlu a to většinou problém vyřeší. Proč? Amputací byly přerušeny nervy, které dřív vedly na jiná místa v noze, a než se jim jejich zakončení zahojí a mozek se naučí, že nyní končí jinde, tak vysílají tyhle vymyšlené signály.
Zvukové efekty lidského prdu
Většinou spím se zabandážovanou nohou, protože ta potvůrka má tendenci otékat a rozpínat se vždy, když může. A naopak po celém dni v protéze je její objem vymačkaný na minimum. Pokud se ráno chci snadno dostat do protézy, bandáž přes noc je tedy nezbytná. I tak se ale stane, že se pahýl časem zmenší a lůžko, které bylo dokonale odsádrované podle tvaru nohy, už nesedí tak, jak by mělo. Při došlápnutí tak dochází k vytlačení vzduchu a výsledkem je zvukový efekt velmi věrohodně odpovídající lidskému prdu, a vycházející dokonce z oněch míst. A když už to udělá jednou, tak se dost dobře může stát, že to udělá každý váš krok. A to nejde zamaskovat.
Nasazování nohy je někdy sportovní disciplína. Když je lůžko těsné kvůli oteklé noze, tak je boj dostat pahýl až na dno protézy. Někdy to je jednodušší vzdát, pár hodin kulhat ve špatně nasazené protéze a pak to zkusit znovu a lépe. O to víc je amputář junior rozčílen, když se horko těžko nacpe do protézy, jen aby zjistil, že mu chodidlo směřuje moc dovnitř nebo ven. Tedy má protézu pootočenou. Amputář senior má pro tyhle případy vždy po ruce inbus, kterým povolí dva šrouby, a otočí radši mechanismem, než aby absolvoval další navlékací pokus.
Začátky jsou těžké.