Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

V roce 2016 rozjely dvě moderátorky a hlavně mámy Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná dobročinný projekt FANDI MÁMÁM. Jejich cílem bylo pomoci maminkám samoživitelkám a jejich dětem v jejich aktuální tíživé situaci, a to zajištěním materiální pomoci. Chtěly také změnit vnímání postavení samoživitelek ve společnosti tak, aby se na
ně lidé nedívali skrz prsty, ale aby je společnost spíš oceňovala za to, že zvládají péči o své děti samy. Od té doby pomáhají každé tři měsíce dalším maminkám samoživitelkám, a to již nejen materiálně, ale i poradensky.
A protože se všechny mámy, ať jsou samoživitelky, nebo ne, při péči o děti potýkají se stejnými radostmi i starostmi a rády své pocity a zkušenosti sdílejí, čímž si mohou vzájemně pomáhat a motivovat se, rozhodly se Žaneta s Petrou založit blog Fandi mámám. Do něj budou o životě maminek (nejen) samoživitelek psát ony i ostatní mámy, které se na projektu Fandi mámám podílejí. Vítejte na blogu, kde si mámy vzájemně fandí a inspirují se!

Pravda, nedávno jsem ji spustila i v autě v domnění, že syna známá melodie uchlácholí. Omyl. Neuchlácholilo ho nic. 

Ale mě tehdy uchlácholil alespoň manžel, vysekl mi poklonu, že mi tahle písnička, tedy ona známá koleda, i v srpnu celkem jde. :) Já jsem totiž jinak zpívající antitalent. Ale od té doby si ji vlastně zpívám s trochu větším optimismem. Někdy. Optimismus ztrácím pokaždé, když přijdou na řadu bezesné noci. Několik za sebou, klidně týden, měsíc… a to se pak můj zpěv přemění v pláč. Pláču z vyčerpání a proto, že si nevím rady. 

Jako třeba teď. Už čtrnáct dní se mé dvě děti střídají v nemocech, a když v noci nevstávám k jednomu, vstávám k druhému. Nejvíc zabrat mi dává ten můj mladší roční raubíř. Jakmile má rýmu a kašel, dokáže v noci probdít i čtyři hodiny a vyžaduje nepřetržité nošení na rukou. Jinak pláče. A to nechcete. Nechcete, aby se trápil, nechcete vzbudit celý barák. Jenže on se takový osmikilový chlapec už pěkně pronese. Zvlášť, když si tuhle zátěž nakládáte noc co noc a nemáte sama možnost nabrat energii. A ani koleda nezabírá. 

Když už jsem fakt zoufalá, překonám všechny svoje předsudky, které mi našeptávají, že bych to měla zvládnout sama, protože já jsem přece ta matka, co je na rodičovské, já se mám postarat… a jdu vzbudit manžela, aby mě vystřídal. Nutno dodat, že se často vzbudí sám, neboť křik malého synka i  moje (postupem času i hlasité) spílání "ať už to dítě pro Boha konečně spí" mu spát zkrátka nedají. A já jsem mu za to vděčná. Neskonale. Každá minuta spánku navíc je jako dar z nebes. 

A s každou další probdělou nocí si o to víc uvědomuju, jak musí být náročné být na děti sama. A tak se ptám: jak to vy, mámy samoživitelky, vlastně děláte? Jak zvládáte, když máte najednou nemocných dětí víc a brečí naráz a potřebují vás? Jak rozložíte svoje síly, když vedle vás není ta mužská opora, která se s vámi o všechny starosti a péči o děti podělí? Kdy spíte? Kdy se hodíte do pohody? A jde to vůbec?

Vyvozuji z celé situace jediný závěr, který vlastně už dávno znám. A který se přes projekt Fandi mámám snažíme prosazovat: samoživitelky nejsou žádné chudinky, které by společnost měla odsuzovat a dívat se na ně skrz prsty. Naopak. Společnost by vás, milé mámy samoživitelky, měla zatraceně vyzdvihovat a podat vám pomocnou ruku, abyste to všechno ustály!

Smekám před vámi… A upřímně vám fakt fandím!    

Příběhy hrdinek samoživitelek najdete na webu Fandi mámám: http://www.fandimamam.cz/aktualni-pribehy-maminek/ 

Text: Petra Květová Pšeničná