Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

V roce 2016 rozjely dvě moderátorky a hlavně mámy Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná dobročinný projekt FANDI MÁMÁM. Jejich cílem bylo pomoci maminkám samoživitelkám a jejich dětem v jejich aktuální tíživé situaci, a to zajištěním materiální pomoci. Chtěly také změnit vnímání postavení samoživitelek ve společnosti tak, aby se na
ně lidé nedívali skrz prsty, ale aby je společnost spíš oceňovala za to, že zvládají péči o své děti samy. Od té doby pomáhají každé tři měsíce dalším maminkám samoživitelkám, a to již nejen materiálně, ale i poradensky.
A protože se všechny mámy, ať jsou samoživitelky, nebo ne, při péči o děti potýkají se stejnými radostmi i starostmi a rády své pocity a zkušenosti sdílejí, čímž si mohou vzájemně pomáhat a motivovat se, rozhodly se Žaneta s Petrou založit blog Fandi mámám. Do něj budou o životě maminek (nejen) samoživitelek psát ony i ostatní mámy, které se na projektu Fandi mámám podílejí. Vítejte na blogu, kde si mámy vzájemně fandí a inspirují se!

Sedím v čekárně, čtu na bílé ceduli oddělení poruchy příjmu potravy a čekám na ambulantní příjem. Jak se to stalo? Jednoduše, i já jsem jen člověk a mám svá slepá místa, která nevidím, pokud mi je někdo neodhalí. Co to jsou slepá místa? Naučené vzorce myšlení, přesvědčení a zvyky, které se staly automatickými a my už je nevnímáme. Jsou součástí naší reality, kterou žijeme každý den, a pokud nás na tato slepá místa nikdo neupozorní, pak dokola vytváříme stejné situace a zkušenosti. Mě oči neotevřel kouč, ale má vlastní dcera, která si mě posadila na židli, podívala se na mě a říká mi zcela vážně a upřímně: "Mami, máš problém! Přiznej si to!"

Musela jsem přiznat, že tu problém opravdu je. Past, kterou jsem neviděla, se prohlubovala každý den, a já v ní byla lapena tak hluboko, že už jsem neviděla přes její okraj.

Jak k tomu došlo?

Jako matka samoživitelka jsem víc jak 14 let žila v tom, že vše musím dělat sama. Musím mít práci, nebo pokud možno dvě. Své dítě musím zajistit, abych neselhala jako rodič. Taky jsem nemohla selhat jako matka samoživitelka. Zvládala jsem to tím způsobem, že jsem začala přehlížet své potřeby. Jako výmluvu jsem často používala, že není dost - především finančních prostředků, které jsou potřeba k zajištění rodiny, a tak jsem vše dávala jen dceři. Z této výmluvy se postupně stalo přesvědčení, které vedlo k tomu, že jsem si postupně přestala kupovat nepotřebné věci, později oblečení a nakonec i jídlo.

Libovala jsem si v tom, jak vlastně šetřím. Tento druh nedostatku se začal promítat i do dalších oblastí mého života. Nedostatek respektu, lásky, financí, přátel a uspokojivých vztahů.

Teprve až s velkými změnami, které jsem začala podstupovat, jsem přišla k uvědomení, že pokud chci dostatek, zdraví a lásku, pak musím začít taky přijímat, ne jen dávat. Moje dcera mi otevřela oči a ukázala mi, na jaké hraně doslova tančím. Jaká přesvědčení brzdí vás? Čím si bráníte v přijímání krásných věcí? Je to přesvědčení, naučený vzorec myšlení, nebo okoukané a naučené chování? Copak by nestálo za to zbavit se toho jednou provždy a žít život, který si zasloužíte? Protože to, co bylo včera, dneska už není, a proto si s sebou nemusíte vláčet jedno přesvědčení celý život.

Dále se podívejte na další příběhy maminek samoživitelek na:
http://www.fandimamam.cz/aktualni-pribehy-maminek/

Text: Mirka Rösslerová