Prostě a jednoduše bude tento rok úplně jiný než ty předchozí, protože tu potřebnou změnu dokážu tentokrát udělat! 

Jdu na to, je totiž prvního ráno.

"Ale asi to nechám až na druhého," řeknu si často, "protože prvního mám přece lehkou kocovinu a s tou do fitka hned nepůjdu, to by bylo přece nezodpovědné." Případně "stejně je svátek, a tak je zavřeno…". Druhého si tedy udělám velkolepý plán na třetího, který kvůli "neidentifikovatelným příkořím osudu" odsunu až na pátého. "No," zamumlám, "začít něco takového před víkendem není dobré."

"Lepší je začít v pondělí," přemítá má mysl. 

Tedy osmého. Osmička je pro hodně kultur nešťastné číslo (aniž bych nějakou konkrétní kulturu znal) a mám náročný týden, takže raději až po neděli. Skvěle, patnáctého je pondělí, půlka měsíce a to je magické. 

Jdu na to, je totiž patnáctého ráno.

Fandi mámám: Blog pro mámy (nejen) samoživitelky

V roce 2016 rozjely dvě moderátorky a hlavně mámy Žaneta Slámová a Petra Květová Pšeničná dobročinný projekt FANDI MÁMÁM. Jejich cílem bylo pomoci maminkám samoživitelkám a jejich dětem v jejich aktuální tíživé situaci, a to zajištěním materiální pomoci. Chtěly také změnit vnímání postavení samoživitelek ve společnosti tak, aby se na
ně lidé nedívali skrz prsty, ale aby je společnost spíš oceňovala za to, že zvládají péči o své děti samy. Od té doby pomáhají každé tři měsíce dalším maminkám samoživitelkám, a to již nejen materiálně, ale i poradensky.
A protože se všechny mámy, ať jsou samoživitelky, nebo ne, při péči o děti potýkají se stejnými radostmi i starostmi a rády své pocity a zkušenosti sdílejí, čímž si mohou vzájemně pomáhat a motivovat se, rozhodly se Žaneta s Petrou založit blog Fandi mámám. Do něj budou o životě maminek (nejen) samoživitelek psát ony i ostatní mámy, které se na projektu Fandi mámám podílejí. Vítejte na blogu, kde si mámy vzájemně fandí a inspirují se!

Má predikce? Asi budu kolem 30. ledna sedět o tři kila těžší ve své kanceláři s cigaretou a nic moc se nezmění. 

Často se při svých předsevzetích soustředím na to, kolikrát "se mi to už nepovedlo". Moje pozornost je soustředěná na chyby, nedostatky a selhání. Mám přece působivý plán a chci uspět. Má pozornost a pohled je orientovaný na moje "černé vrány", tedy na má nesplněná očekávání. Přece se nemohu soustředit na to pozitivní - protože nedosahuji toho, co jsem si předsevzal. Vidět "černé vrány" je tak běžné, normální. 

Aby se mi mé předsevzetí vyplnilo, změna přichází s tím, že musím najít to pozitivní, s čím mohu pracovat u sebe sama. Nemyslím pozitivitu v tom nutném, často "násilném" slova smyslu, která má za cíl i za největší tragédií vidět něco dobrého. "Maruško, srdíčko, i když si měla autonehodu, myslím, že je to velká příležitost koupit si nové auto, usměj se na přece trochu na svět" - a podobně. 

Nikoliv. Mám na mysli "jinakost", kterou můžeme uvidět v drobných změnách.

Znám všechny své "černé vrány" - jsem líný, nechce se mi chodit pěšky, nebaví mě uklízet, když mám mastnou hlavu, radši vezmu čepici, než abych o sebe pečoval, jak si zasloužím, a podobně. Ale jedna z mých velkých "bílých vran" je přece samotná touha ke změně! Vidím u sebe potenciál, to, že mám prostředky k tomu udělat něco jinak - a to není vůbec málo. Někdo si vlastně ani žádný plán neudělá, a tak to vzdá předem. To je má "pozitivní jinakost", jedna malinkatá bílá vranka, se kterou můžu pracovat. Nevzdávám to.

Autor: Martin Šefl, PCA coach se zkušenostmi s psychodynamikou. Podporuje v rámci psychologického poradenství samoživitelky z projektu Fandi mámám.